Jinak to nejde

22. prosince 2013 v 20:56 | Taika |  Tanečníkova cesta
Omnouvám se, že je to tak krátké, ale nemám moc času.

Sněžilo. Mráz se na oknech pokoušel malovat ledové květy, a moc mu to nešlo.
"Zasraná zima, zasranej sníh, zasranej mráz, zasraný Vánoce, zasraný auto tou bílou zasranou věcí, zasraně." Toho dne by Tančník za pronášení slov příbuzných slovu "zas*aný" mohl dostat diplom, kdyby to, co dělal a drtil mezi zuby, když odklízel bělostnou sněhovou nadílku kolem svého zamilovaného černého Audi, nebylo proti pravidlům Organizace. Zasraná Organizace, dodal v duchu, když si na ni vzpoměl. Kdo ji vlastně potřebuje, když to vypadá, že jedinými fungujícími členy jsme my tři, totiž já, Rychlá Střela - blbý jméno, že on jí ho vymyslel "taťka" - a Katsutoshi.
"Zasraně už!" zařval Tanečník znovu, když mu za krk padla z nějaké větve hromada sněhu. Praštil hrablem na zem. Prachový sníh se zvířil a pokryl jeho černé oblečení světlými hvězdičkami. Tadeáš se vzdal, nechal všechno, jak to leží a běží, odvrátil se a naštvaně odkráčel domů.
Rozhodl se. Nebylo to jednoduché, to jistě ne - ale nakonec mu bylo jasné, že to udělat musí.
Sedl si před krb do tureckého sedu a upřel pohled do plamenů. Vyslal signál přímo k Nejvyššímu. Organizace pracovala vždycky, svátky nesvátky... alespoň donedávna.
Nejvyšší, řekl bez obalu.
Tanečníku? Čemu Vděčím Za Vaše Volání?
Nevěděl jsem, jak vám to říct, takže to řeknu jednoduše, po lidsku. Dávám výpověď.
Cože?
Slyšel jste dobře. Tanečník litoval, že nevidí, jak se Nejvyšší tváří. Přál mu to, dědkovi.
Myslíte To Opravdu Vážně? Jste Jedním Z Našich Nejlepších...
Přesně tak, jedním z vašich nejlepších. Nadjete si někoho jiného, třeba i lepšího, přerušil jej Tanečník.
Popravdě, Jste Nejlepší Z těch, Které V Současnosti Máme.
Už nemáte. Seru na vás, na všechny. Veselý zkur... eh, veselé Vánoce, Nejvyšší. No, kdybyste něco potřeboval, víte, jak mě máte hledat. Ukončil komunikaci a vstal. Po paměti hmátl do skříně, vyndal z ní meč v odřeném pouzdře a polaskal jej pohledem. "Tak pojď, jdeme."
Vzal mobil, peněženku s vysokým finančním obnosem, který nedávno vybral z banky, po krátkém zamyšlení z ní vytáhl falešné doklady a hodil je do krbu.
Oblékl si kabát a vyšel ven. Sníh v jeho stopách tál a odkrýval holou zem.
Zamknul auto i dům a klíče od obojího hodil do kanálu, poté se obrátil a zazvonil u sousedky.
Otevřela mu s věčným úsměvem na rtech. "To jste vy? Pojďte dál."
Smutně potřásl hlavou. "Nezlobte se, ale ne. Přišel jsem se rozloučit... řekněme, že se stěhuji."
"Stěhujete?" Vypadala, že je docela v šoku.
Přikývl a povzdechl si. "Než odjedu, chtěl jsem vám říct, že jsem vás měl rád."
"Rád rád?" reagovala jako desetileté děcko.
"Ne. Jen rád," odpověděl, naklonil se k ní a letmo ji políbil na rty. "Ale hodně rád."
Zčervenala. "Počkejte," vyhrkla. "Dejte mi číslo."
Usmál se. "Nebudete mi ho věřit."
"Jen mi ho řekněte," trvala na svém.
"000 000 000. Ale pokud vás nemám uloženou v mobilu, tak se mi nedovoláte."
"Pište si moje a zkusíme to." Nadiktovala mu svůj telefon a pak dychtivě napsala na klávesnici 000 000 000.
Tanečníkův mobil začal vyhrávat melodii pochmurnou jako měsícem ozářený hřbitov. "Vidíte, funguje to," pozvedl Tanečník koutky vzhůru. "Sbohem, slečno Neronová."
"Na shledanou, Tadeáši."
Nesouhlasně zavrtěl hlavou. "Ne, obávám se, že ne. Sbohem." Odvrátil se od ní a nechal ji tam stát s mobilem v ruce. Sníh pod jeho chodidly zase tál.
Sbohem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama