7862 let - část druhá

28. července 2013 v 14:57 | Taika |  Tanečníkova cesta

Oknem bylo vidět, jak se zdánlivě samovolně otevřela banka v plotě a odhalila tak překvapenou slečnu Neronovou, jak se rozhlíží. Pokrčila rameny a šla dál. Branka se zavřela.
Když následovala pěšinku za roh a ztratila se jim tak z dohledu, Tadeáš vstal.
Vsaď se, že jakmile vejde, usměje se, pozdraví, zeptá se, jak se mám, potom se bude divit, že mám návštěvu, a pak se mi bude pokoušet vnutit nějaký zahrádkářský časopis, pohlédl na Květoslava.
Založ si zeleninovou zahrádku. A sázím se. Když prohraju, tak se učešu. Když vyhraju, tak si tu zahrádku založíš, odpověděl stejným způsobem Katsutoshi právě ve chvíli, kdy se otevřely dveře.
"Dobrý den, pane Černý," vstoupila sousedka s úsměvem. "Jak se máte? Jéje, vy máte návštěvu? Já se jen chtěla zeptat, jestli si nechcete půjčit nějaké tyhle časopisy," zamávala tím, co držela v ruce. "A taky bych vás chtěla poprosit, nemáte sypaný zelený čaj?"
Nojo, a kdo vyhrál? Kdyby nepokračovala, byl bych to jasně já. Jsem to pořád já? zajímal se Tanečník.
Katsutoshi neznatelně pokrčil rameny.
Tadeáš sáhl pro pikslu s čajem, trochu odsypal do malé skleničky s víčkem a spiklenecky se zasmál na slečnu Neronovou. "První sklizeň. Mimochodem, toto je můj dobrý známý, Květoslav Rezný," ukázal na svého návštěvníka.
S díky nádobku přijala a usmála se na Květoslava: "Těší mne, Neronová." Tanečník chvilku rozpačitě postával. Přemýšlel, jestli ji má pozvat dál, nakonec to však vyřešila za něj: "No, když máte návštěvu, tak vás nebudu zdržovat. Stavím se jindy, nashledanou," usmála se a chtěla odejít.
Tadeáš k ní opatrně nápřáhl ruku. V tom okamžiku její pohled zesklovatěl. Jako omámená přistoupila blíž, až se její tvář dotkla Tanečníkových prstů.
Páni, je úplně mimo. Nevím, jak to děláš, ale vím určitě, že nesmíš, upozornil Katsutoshi Tanečníka. Ten na svého přítele úkradkem pohlédl, pak pokrčil rameny a svěsil paži. Slečna Neronová zamrkala, trochu zmateně se usmála a vyrazila ke dveřím.
Tanečník se za ní chvíli zamyšleně koukal. Pak se obrátil na Katsutoshiho: "Poslouchej, proč jsi mi vlastně ráno posílal echo, že přijedeš? To nemáš ve zvyku."
Katsutoshi odvrátil pohled od Tanečníkovy sousedky a zvážněl. "Pamatuješ si Depresi No. 501280?" řekl.
Tanečníka to zasáhlo přímo do černého. Co je s ní? Aniž si toho byl vědom, přešel do mluvy Organizace. Tolik byl rozrušen.
"Nono, klid," broukl Katsutoshi. "A s tím týpkem je to, že nebyl jediný, kdo se odmítl chovat podle pravidel."
Tanečník se posadil. Povídej.
"Říkal jsem klid," upozornil jej Květoslav znovu.
Jeho přítel pokrčil rameny. "Tak kdo je další?" řekl, jakmile se násilím uklidnil.
"A-77 a BKK. Po Depresi pořád zůstal nepořádek, ačkoliv jsi většinu vyčistil. Ty dvě mrchy," Katsutoshi si odplivl do květináče a setkal se s Tanečníkovým nesouhlasným pohledem, "lezou holkám do hlavy a přiživujou se. Ty chuděry pak..."
"Já vím," přerušil jej Tadeáš. "Extrémně hubnou. Tys přišel, abys mě vytáhl na lov?"
"Škodná, která nepatří do Organizace, smí být lovena i bez přímého rozkazu," podotkl tiše Katsutoshi.
Tanečník se na něj chvíli díval. "Doufám, že víme, co děláme," řekl nakonec a otevřel skříň, odkud toho dne podruhé vytáhl těžkou zbraň se stříbřitou ocelovou čepelí.
"Do těch dvou si bodnu opravdu s chutí," řekl téměř krvežíznivě.
"Nech mi jednu," reagoval okamžitě Květoslav.
Tanečník pokrčil rameny a obrátil se k odchodu. Jako jeden z mála členů Organizace měl vyvinutý jakýsi bůhvíkolikátý smysl, který mu dokázal sdělit místo, nebo alespoň oblast, kde se nacházela osoba, na kterou zrovna myslel. A to i v případě, že se jednalo o Nelidi a Nečleny v jednom. Ale do této míry vyvinuté hledání měl jen a pouze Tanečník.
"Sehnal jsem nám podporu," ozval se Katsutoshi za jeho zády.
Koho? zajímal se Tanečník.
Rychlou Střelu, zněla odpověď.
Tanečník se zastavil tak prudce, že mu blonďák narazil do zad. Rychle přemýšlel, ale ať dělal cokoliv, tenhle kód neznal. To mohlo znamenat dvě věci. Buďto se mluví o nějakém novém členovi, nebo už po těch šesti stech čtyřiadvaceti letech začal zapomínat. A vzhledem k tomu, že ani Katsutoshi by neudělal takovou hovadinu, jako je braní nováčků na masakry do terénu, zdálo se, že se z Tanečníka pomaloučku stává sklerotik.
Kdo to je? řekl nakonec.
Já, ozvalo se zpoza stromu nesměle. Tanečník se otočil po hlase. Střízlíku? vyhrkl udiveně. Obrátil se na blonďatého mladíka: Co má tohle vlastně znamenat?
Je to moje dcera, vysvětlil Katsutoshi trochu ublíženě. A neříkej jí Střízlíku. Jejím šípům bys asi neuhnul ani ty.
Tanečník si teprve nyní všiml, že Střela svírá luk. Pokrčil rameny. Ale předpokládám, že pořád mám nejvyšší postavení z nás tří, že jo, řekl zachmuřeně. Takže s A-77 a s BKK mluvím já.
Oba přikývli.
Tak jdeme.
Rychlá Střela oběma dala ruce na ramena. Musela se na to postavit na špičky. Ozvalo se tiché mumlání slov, která Tanečník už jednou slyšel. Následovalo už známé puff a všichni tři zmizeli.


Puff.
Stáli na podstavci pomníku, za nimi stála socha nějakého muže a nezúčastněně pozorovala okolí. Tanečník nikdy nepotřeboval znát důležité osobnosti lidských dějin. Dokonce ani tehdy, kdy býval sám člověkem. Ani tahle socha mu nic neříkala, a on se na ni po pár sekundách přestal soustředit. Vycítil totiž přítomnost jedné ze dvou kořistí.
O dvě ulice dál je A-77, podíval se na své přátele. Katsutoshimu se po teleportu jako obvykle udělalo zle. Tanečník si povzdechl. Tak o ni se postarám já, a BKK vám najdu potom, pokud to nezvládnete sami.
Vyrazil davem. Bylo něco po poledni, ale docela chladno, protože nebe se zatáhlo mraky. Schylovalo se k dešti. I Tanečník, když se prodíral mezi lidmi, si toho všiml. Neopoměl na adresu dešťových mraků pronést šťavnatou nadávku.
Nikdo jej neviděl. Pohledy kolemjdoucích se samy od jeho vysoké temné postavy odvracely.
"Jé mami, ten pán má meč," vypísklo nějaké děcko. Jeho matka se zamračeně rozhlédla. Její oči se dívaly přímo skrz Tanečníkova záda, jak je míjel. Neviděly ho.
Nad městem zahřmělo. No ještě toho trochu.
Ve chvíli, kdy do prachu dopadly první dešťové kapky, uviděl Tanečník na konci slepé uličky u ozdobné fontánky svou kořist. Opírala se o okraj a koukala do vody na svůj odraz.
Ačkoliv ji neviděl poprvé, nedokázal na ni několik chvil nezírat. Polkl. Na okamžik se zarazil. Tohle nedělal z rozkazu, takže mu do jeho konání mluvily jeho pudy. Nakonec se mu však v mysli objevil obrázek těch stovek dívek, které kvůli tékle mrše a její kamarádce BKK skončily jako kostry potažené kůží. Zamračil se a tasil.
Při tichém svistu čepele se ohlédla a narovnala se. Tanečník k ní pomalu kráčel, peč v pravici namířený špičkou k zemi. Prohlédl si ji. Oči zavázané černou páskou, dlouhé lesklé vlasy ohnivě červené barvy jí v měkkých vlnách spadaly přes ramena až na záda. Tělo měla perfektní, pokud Tanečník něčemu rozuměl. Dokonalé křivky ještě vynikly v upnutých bílých šatech na zip. Hlavu sice měla obrácenou k němu, ale Tanečník věděl, že jej pouze slyší a cítí jeho přítomnost.
Anorexie Stižená Slepotou. To ty vkládáš děvčatům do myslí iluzi tohoto těla a necháváš je věřit, že hubnutím jej dosáhnou. Taková pitomost. Jako by nestačilo, že i bez tebe je anorexie dost. Víš, já nejsem jako většina Členů. Například umím používat internet. Viděl jsem dobře, co s těmi chuděrami děláš. Za to zasloužíš smrt. Smrt bídnou jako nejšpinavější potkan v nejhlubším kanále.
Anorexie 77 se usmála a sjela zipem od krku kousek dolů, asi tak dvacet centimetrů. Opřela se zády o fontánku a mlčky naklonila hlavu s rusými vlasy.
Pokud tohle někdy na někoho zabralo, na mě ne, podotkl Tanečník. Když si rozhalila bílou látku na hrudi, Tanečník ukázal zuby v úšklebku. Čepel jeho meče hladce proťala bezchybnou pokožku. Když se zhroutila k zemi, zdánlivě neporaněná, křivila půvabná ústa bolestí. Tanečník se nad ni naklonil. Děkuji ti. Kdyby sis to nerozepnula, možná bych se trefil přesněji. Jsi smrtelně raněná, kdybys byla člověk, tak právě polykáš vlastní krev. Po chvilce tě dorazím a půjdu po tobě uklidit. A mimochodem, tvá kamarádka, Bulimie Kradoucí Krásu, před několika okamžiky dodýchala.
"Pak musíš být Tanečník," zašeptala. "Slyšela jsem o tobě. Nikdo, kdo se stal tvým cílem, neumíral snadno. A umřeli všichni. Ale i když mě zabiješ," zachrčela, "někdo mě nahradí. Vy z Organizace nejste jediní. Ne že by se mi chtělo umřít, ale náš Cech to přežije... a já se znovu zrodím."
Možná, odtušil Tanečník, ale chvíli od tebe bude pokoj. Mrcho bezkrevná, neodpustil si dodat. Čepel jeho meče projela jejím hrdlem, jako by nebyla nic než vzduch. Anorexie se zacukala a znehybněla. Její tělo začalo sesychat, nakonec zbyly jen kosti a ty se pomalu rozpadly v prach.
Bojovník za sebou zaslechl známé kroky. Ani se neotáčel, řekl jen: "Jak to šlo?"
"Dobře. Malá nezklamala," usmál se pyšně Katsutoshi.
Tanečník se zamyslel. "Dozvěděli jste se od ní něco?"
"Nemluvili jsme s ní. Měli jsme?"
"Možná," broukl Tanečník. "Jdeme domů, už se nemůžu dočkat, až budu zase Tadeáš. Dělá se mi zle."
"Stalo se něco?" divil se Katsutoshi. Jeho ppřítel potřásl hlavou: "Povím ti to jindy. Teď jdeme domů."
Puff.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kiwi Zelená Kiwi Zelená | Web | 18. srpna 2013 v 16:24 | Reagovat

Super pokračování :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama