Červenec 2013

7862 let - část druhá

28. července 2013 v 14:57 | Taika |  Tanečníkova cesta

Oknem bylo vidět, jak se zdánlivě samovolně otevřela banka v plotě a odhalila tak překvapenou slečnu Neronovou, jak se rozhlíží. Pokrčila rameny a šla dál. Branka se zavřela.
Když následovala pěšinku za roh a ztratila se jim tak z dohledu, Tadeáš vstal.
Vsaď se, že jakmile vejde, usměje se, pozdraví, zeptá se, jak se mám, potom se bude divit, že mám návštěvu, a pak se mi bude pokoušet vnutit nějaký zahrádkářský časopis, pohlédl na Květoslava.
Založ si zeleninovou zahrádku. A sázím se. Když prohraju, tak se učešu. Když vyhraju, tak si tu zahrádku založíš, odpověděl stejným způsobem Katsutoshi právě ve chvíli, kdy se otevřely dveře.
"Dobrý den, pane Černý," vstoupila sousedka s úsměvem. "Jak se máte? Jéje, vy máte návštěvu? Já se jen chtěla zeptat, jestli si nechcete půjčit nějaké tyhle časopisy," zamávala tím, co držela v ruce. "A taky bych vás chtěla poprosit, nemáte sypaný zelený čaj?"
Nojo, a kdo vyhrál? Kdyby nepokračovala, byl bych to jasně já. Jsem to pořád já? zajímal se Tanečník.
Katsutoshi neznatelně pokrčil rameny.
Tadeáš sáhl pro pikslu s čajem, trochu odsypal do malé skleničky s víčkem a spiklenecky se zasmál na slečnu Neronovou. "První sklizeň. Mimochodem, toto je můj dobrý známý, Květoslav Rezný," ukázal na svého návštěvníka.
S díky nádobku přijala a usmála se na Květoslava: "Těší mne, Neronová." Tanečník chvilku rozpačitě postával. Přemýšlel, jestli ji má pozvat dál, nakonec to však vyřešila za něj: "No, když máte návštěvu, tak vás nebudu zdržovat. Stavím se jindy, nashledanou," usmála se a chtěla odejít.
Tadeáš k ní opatrně nápřáhl ruku. V tom okamžiku její pohled zesklovatěl. Jako omámená přistoupila blíž, až se její tvář dotkla Tanečníkových prstů.
Páni, je úplně mimo. Nevím, jak to děláš, ale vím určitě, že nesmíš, upozornil Katsutoshi Tanečníka. Ten na svého přítele úkradkem pohlédl, pak pokrčil rameny a svěsil paži. Slečna Neronová zamrkala, trochu zmateně se usmála a vyrazila ke dveřím.
Tanečník se za ní chvíli zamyšleně koukal. Pak se obrátil na Katsutoshiho: "Poslouchej, proč jsi mi vlastně ráno posílal echo, že přijedeš? To nemáš ve zvyku."
Katsutoshi odvrátil pohled od Tanečníkovy sousedky a zvážněl. "Pamatuješ si Depresi No. 501280?" řekl.
Tanečníka to zasáhlo přímo do černého. Co je s ní? Aniž si toho byl vědom, přešel do mluvy Organizace. Tolik byl rozrušen.
"Nono, klid," broukl Katsutoshi. "A s tím týpkem je to, že nebyl jediný, kdo se odmítl chovat podle pravidel."
Tanečník se posadil. Povídej.
"Říkal jsem klid," upozornil jej Květoslav znovu.
Jeho přítel pokrčil rameny. "Tak kdo je další?" řekl, jakmile se násilím uklidnil.
"A-77 a BKK. Po Depresi pořád zůstal nepořádek, ačkoliv jsi většinu vyčistil. Ty dvě mrchy," Katsutoshi si odplivl do květináče a setkal se s Tanečníkovým nesouhlasným pohledem, "lezou holkám do hlavy a přiživujou se. Ty chuděry pak..."
"Já vím," přerušil jej Tadeáš. "Extrémně hubnou. Tys přišel, abys mě vytáhl na lov?"
"Škodná, která nepatří do Organizace, smí být lovena i bez přímého rozkazu," podotkl tiše Katsutoshi.
Tanečník se na něj chvíli díval. "Doufám, že víme, co děláme," řekl nakonec a otevřel skříň, odkud toho dne podruhé vytáhl těžkou zbraň se stříbřitou ocelovou čepelí.
"Do těch dvou si bodnu opravdu s chutí," řekl téměř krvežíznivě.
"Nech mi jednu," reagoval okamžitě Květoslav.
Tanečník pokrčil rameny a obrátil se k odchodu. Jako jeden z mála členů Organizace měl vyvinutý jakýsi bůhvíkolikátý smysl, který mu dokázal sdělit místo, nebo alespoň oblast, kde se nacházela osoba, na kterou zrovna myslel. A to i v případě, že se jednalo o Nelidi a Nečleny v jednom. Ale do této míry vyvinuté hledání měl jen a pouze Tanečník.
"Sehnal jsem nám podporu," ozval se Katsutoshi za jeho zády.
Koho? zajímal se Tanečník.
Rychlou Střelu, zněla odpověď.
Tanečník se zastavil tak prudce, že mu blonďák narazil do zad. Rychle přemýšlel, ale ať dělal cokoliv, tenhle kód neznal. To mohlo znamenat dvě věci. Buďto se mluví o nějakém novém členovi, nebo už po těch šesti stech čtyřiadvaceti letech začal zapomínat. A vzhledem k tomu, že ani Katsutoshi by neudělal takovou hovadinu, jako je braní nováčků na masakry do terénu, zdálo se, že se z Tanečníka pomaloučku stává sklerotik.
Kdo to je? řekl nakonec.
Já, ozvalo se zpoza stromu nesměle. Tanečník se otočil po hlase. Střízlíku? vyhrkl udiveně. Obrátil se na blonďatého mladíka: Co má tohle vlastně znamenat?
Je to moje dcera, vysvětlil Katsutoshi trochu ublíženě. A neříkej jí Střízlíku. Jejím šípům bys asi neuhnul ani ty.
Tanečník si teprve nyní všiml, že Střela svírá luk. Pokrčil rameny. Ale předpokládám, že pořád mám nejvyšší postavení z nás tří, že jo, řekl zachmuřeně. Takže s A-77 a s BKK mluvím já.
Oba přikývli.
Tak jdeme.
Rychlá Střela oběma dala ruce na ramena. Musela se na to postavit na špičky. Ozvalo se tiché mumlání slov, která Tanečník už jednou slyšel. Následovalo už známé puff a všichni tři zmizeli.


Puff.
Stáli na podstavci pomníku, za nimi stála socha nějakého muže a nezúčastněně pozorovala okolí. Tanečník nikdy nepotřeboval znát důležité osobnosti lidských dějin. Dokonce ani tehdy, kdy býval sám člověkem. Ani tahle socha mu nic neříkala, a on se na ni po pár sekundách přestal soustředit. Vycítil totiž přítomnost jedné ze dvou kořistí.
O dvě ulice dál je A-77, podíval se na své přátele. Katsutoshimu se po teleportu jako obvykle udělalo zle. Tanečník si povzdechl. Tak o ni se postarám já, a BKK vám najdu potom, pokud to nezvládnete sami.
Vyrazil davem. Bylo něco po poledni, ale docela chladno, protože nebe se zatáhlo mraky. Schylovalo se k dešti. I Tanečník, když se prodíral mezi lidmi, si toho všiml. Neopoměl na adresu dešťových mraků pronést šťavnatou nadávku.
Nikdo jej neviděl. Pohledy kolemjdoucích se samy od jeho vysoké temné postavy odvracely.
"Jé mami, ten pán má meč," vypísklo nějaké děcko. Jeho matka se zamračeně rozhlédla. Její oči se dívaly přímo skrz Tanečníkova záda, jak je míjel. Neviděly ho.
Nad městem zahřmělo. No ještě toho trochu.
Ve chvíli, kdy do prachu dopadly první dešťové kapky, uviděl Tanečník na konci slepé uličky u ozdobné fontánky svou kořist. Opírala se o okraj a koukala do vody na svůj odraz.
Ačkoliv ji neviděl poprvé, nedokázal na ni několik chvil nezírat. Polkl. Na okamžik se zarazil. Tohle nedělal z rozkazu, takže mu do jeho konání mluvily jeho pudy. Nakonec se mu však v mysli objevil obrázek těch stovek dívek, které kvůli tékle mrše a její kamarádce BKK skončily jako kostry potažené kůží. Zamračil se a tasil.
Při tichém svistu čepele se ohlédla a narovnala se. Tanečník k ní pomalu kráčel, peč v pravici namířený špičkou k zemi. Prohlédl si ji. Oči zavázané černou páskou, dlouhé lesklé vlasy ohnivě červené barvy jí v měkkých vlnách spadaly přes ramena až na záda. Tělo měla perfektní, pokud Tanečník něčemu rozuměl. Dokonalé křivky ještě vynikly v upnutých bílých šatech na zip. Hlavu sice měla obrácenou k němu, ale Tanečník věděl, že jej pouze slyší a cítí jeho přítomnost.
Anorexie Stižená Slepotou. To ty vkládáš děvčatům do myslí iluzi tohoto těla a necháváš je věřit, že hubnutím jej dosáhnou. Taková pitomost. Jako by nestačilo, že i bez tebe je anorexie dost. Víš, já nejsem jako většina Členů. Například umím používat internet. Viděl jsem dobře, co s těmi chuděrami děláš. Za to zasloužíš smrt. Smrt bídnou jako nejšpinavější potkan v nejhlubším kanále.
Anorexie 77 se usmála a sjela zipem od krku kousek dolů, asi tak dvacet centimetrů. Opřela se zády o fontánku a mlčky naklonila hlavu s rusými vlasy.
Pokud tohle někdy na někoho zabralo, na mě ne, podotkl Tanečník. Když si rozhalila bílou látku na hrudi, Tanečník ukázal zuby v úšklebku. Čepel jeho meče hladce proťala bezchybnou pokožku. Když se zhroutila k zemi, zdánlivě neporaněná, křivila půvabná ústa bolestí. Tanečník se nad ni naklonil. Děkuji ti. Kdyby sis to nerozepnula, možná bych se trefil přesněji. Jsi smrtelně raněná, kdybys byla člověk, tak právě polykáš vlastní krev. Po chvilce tě dorazím a půjdu po tobě uklidit. A mimochodem, tvá kamarádka, Bulimie Kradoucí Krásu, před několika okamžiky dodýchala.
"Pak musíš být Tanečník," zašeptala. "Slyšela jsem o tobě. Nikdo, kdo se stal tvým cílem, neumíral snadno. A umřeli všichni. Ale i když mě zabiješ," zachrčela, "někdo mě nahradí. Vy z Organizace nejste jediní. Ne že by se mi chtělo umřít, ale náš Cech to přežije... a já se znovu zrodím."
Možná, odtušil Tanečník, ale chvíli od tebe bude pokoj. Mrcho bezkrevná, neodpustil si dodat. Čepel jeho meče projela jejím hrdlem, jako by nebyla nic než vzduch. Anorexie se zacukala a znehybněla. Její tělo začalo sesychat, nakonec zbyly jen kosti a ty se pomalu rozpadly v prach.
Bojovník za sebou zaslechl známé kroky. Ani se neotáčel, řekl jen: "Jak to šlo?"
"Dobře. Malá nezklamala," usmál se pyšně Katsutoshi.
Tanečník se zamyslel. "Dozvěděli jste se od ní něco?"
"Nemluvili jsme s ní. Měli jsme?"
"Možná," broukl Tanečník. "Jdeme domů, už se nemůžu dočkat, až budu zase Tadeáš. Dělá se mi zle."
"Stalo se něco?" divil se Katsutoshi. Jeho ppřítel potřásl hlavou: "Povím ti to jindy. Teď jdeme domů."
Puff.

7862 let - část prvá

8. července 2013 v 16:21 | Taika |  Tanečníkova cesta
Slunce neúprosnými paprsky sušilo poslední zbytky vody po dešti. Ve vzduchu se vznášel nenápadný mlhavý opar, díky kterému vypadalo okolí jistého malého městečka, jako by jej někdo zahalil do jemného zlatavého závoje.

Malé bílé stolní hodiny zdobené stříbrnými ornamenty tiše odzvonily poledne. Tanečník zaklapl knihu a vstal. Jeho obvyklý tmavý oděv ostře kontrastoval s jasnými barvami v místnosti. Přimhouřil oči.
"Ale ale, to už je hodin."
Vyhlédl ven. Na rtech se mu zavlnil poměrně veselý úsměv, pak se ale vyděsil, kde se to ocitl, a znovu zmizel. V hlubokých očích se odrazilo sluneční světlo, když vlahý vítr rozevlál záclonu.
"Je čas."
Položil knihu na stůl a otevřel skříň v rohu místnosti. Prsty přejel po rukojeti meče, pověšeného na zadní stěně.
"Meč, který nevrhá stín. Můj jediný a věčný přítel. Už jsem tě neměl v ruce dva týdny, odpustíš mi to? Nadešel den, kdy-"
Celým domem proběhl slabý, ale citelný otřes.
"Hej, TSČ, kde vězíš?" ozvalo se zvenčí. Hlas byl drsný, těžký a nesl v sobě slabý nádech... posměchu? Ne, to ne. To je jen zdání.
"-kdy tě znovu provětrám," pousmál se Tadeáš. Pořád si ještě nezvykl na to jméno, ani na to, že kolem žijí lidé. Pravda, na sousedku, slečnu Neronovou, si zvykl docela rychle, ale ti ostatní...
Kupříkladu pan Nejman, který bydlel přes ulici. Byl už poměrně, řekněme, pokročilého věku, a není lepší skryté kamery, než jeho pátravého zraku za závěsy.
Tanečník se znovu usmál, nebo spíše zvedl koutky mírně vzhůru. Večer už bude celá ulice vědět, jak je milý pan Tadeáš Černý "děsně pošahaný individuum".
Otevřel prosklené bílé dveře. Pod nízkými schody nedbale stál štíhlý mladík s polodlouhými blonďatými vlasy, které už snad celé věky neviděly hřeben, v zeleném triku a vytahaných maskáčových kalhotách, s očima barvy mechu. Ty však neodpovídaly jeho jinak mladistvému vzhledu. Odrážely se v nich stovky, možná i tisíce let.
"Ahoj, Tadeáši," pozdravil trochu uštěpačně. Obřadní úklona, kterou předvedl s naprostou dokonlaostí a elegancí, k němu absolutně nepasovala. O mnoho více pasovala k meči, který měl mladík upevněný šikmo přes záda.
"Ahoj, Květoslave," oplatil mu Tadeáš a uklonil se také.
Pak oba zároveň bez jediného slova tasili a zdánlivě zmizeli, jak rychle se pohnuli. Pan Nejman, který se ukrýval za záclonou, se podrbal na pleši.
Pohybovali se po zahradě za naprostého ticha, vypadali jen jako dvě nezřetelné šmouhy, jedna tmavší, druhá světlejší.
Ozvelo se zařinčení kovu o kov. Oba šermíři stáli tělo na tělo a zpříma si hleděli do očí, zkřížené meče mezi nimi o sebe skřípaly.
"Zlepšil ses," řekl pochvalně Tadeáš. V jeho hlase nebyl ani náznak únavy nebo zadýchání.
"Pořád na tebe nemám," namítl blonďák a lapal po dechu.
Oba v týž okamžik udělali krok vzad a vrátili meče do pochev. Následovala obřadní úklona.
"Chceš čaj?" zajímal se Tanečník s úsměvem.
"Ty se usmíváš." Znělo to skoro jako obvinění. "Už jsem tě neviděl dlouho se usmát upřímně."
Pokrčení rameny. "Takže čaj chceš."
"Ne moc silný."
Tadeáš pokynul návštěvníkovi, ať jde dál. Jen tak přes rameno broukl: "Víš, žes mě jednou skoro dostal?"
Blonďák zvedl pravou ruku nad hlavu, vztyčil ukazováček a malík a zvolal: "Katsutoshi střílí a skóruje!"
"Je ti kolem osmi tisíc let a chváš se jak puberťák."
"No pardon, 7862 let není kolem osmi tisíc."
"Když to říkáš, Květoslave."
"Oni si prostě nemohli vymyslet lepší jméno, když mě sem poslali," foukl si rozčíleně Katsutoshi alias Květoslav Rezný do ofiny, která mu spadla přes čelo.
"Říkáš ty. Mně se Tadeáš Silvestr taky nelíbí, ale co mám podle tebe dělat?" odpovídal Tanečník přes rameno, zatímco sypal pokroucené čajové lístky do konvice.
Katsutoshi se usadil na zem za nízký čajový stolek. Obratně chytil křehký porcelánový šálek, který přiletěl od Tadeáše.
"Rýžový porcelán? Pěkný."
"Proč tě vlastně poslali?" přisedl si vedle hostitel.
"A proč tu najednou jseš ty?" vrátil mu Katsutoshi otázku. "Já sám jsem tady z víceméně stejného důvodu: je klidová sezóna, takže překážím. Jenže, i přes dlouhodobé věrné služby-"
"Myslíš až na to, kdy ses na více méně dva a půl tisíce let zdejchnul?" přerušil ho s úsměvem Tanečník.
Květoslav mu věnoval dlouhý pohled. "Jo, jak pravíš. Takže, i přes poměrně dlouhé období věrné služby nemůžu říct, že bych byl váženější než ty, a to jsem o 7238 let starší. Takže žádnej barák, žádná Audina - pěkná, mimochodem - prostě jenom falešný doklady, kreditka s pořádným kapitálem, motorka a nazdar."
Tanečník přikývl. "Vůbec nějak celá Organizace poslední dobou smrdí, nezdá se ti?"
Blonďák mlčky souhlasil. Napil se zeleného čaje a pohlédl ven.
"Kdo to je tam vedle na zahradě?" zajímal se.
"To je sousedka Neronová, je vášnivá zahradnice," odpověděl lhostejně Tanečník. Možná až příliš lhostejně.
"Ty na ni máš zálusk," znovu použil obviňující tón Květoslav. "Není na tebe trochu mladá? Jí nemůže být přes třicet, tobě je 624... Styď se." Zářivě se na Tanečníka usmál a znovu usrkl teplého čaje.
Tanečník mu úsměv oplatil.
"Víš, kdybych si chtěl najít partnerku ve své věkové skupině, musel bych hledat u nás. To se mi nechce, znáš je. Ti shora tě pošlou na zakázku někam daleko, a ona tě druhý den ráno hledá s kudlou v přesvědčení, že jí zahýbáš s nějakou jinou z Organizace. To už mi stačilo, to už jsem jednou zažil."
"A zahýbals jí?" zajímal se Katsutoshi.
"Ne, a proto se se mnou pak rozešla," zašklebil se Tadeáš.
Chvíli si koukali do očí, pak oba jako jeden muž pronesli: "Ženské."
Ozval se zvonek. Tanečník se usmál jako krokodýl a zatáhl za nenápadnou šňůrku, která visela vedle záclony.

Nenapadá mě název, zase...

6. července 2013 v 13:03 | Taika |  Všeobecně
Zaprvé: uvědomte si prosím, že název mého blogu je značně zavádějící. Původně to měl být blog zasvěcený příběhu, na který jsem se časem vybodla a smazala jej, protože stál za houby.
Zadruhé: budu spekulovat. Pokud vám vadí lidi, co si povídají sami se sebou, tak se tento článek možná ani nepokoušejte číst.

Když jsem si tentokrát přečetla TT, první slovo, které mně napadlo, bylo "Wat?" Skutečně, nedělám si legraci. Jakmile jsem tu trapárnu zahnala ze svých mozkových závitů, začala jsem přemýšlet nad článkem. Nic mě nenapadalo, a tak jsem si zabrouzdala po jiných blozích, abych se případně inspirovala. A ejhle, co tu máme, najednou se mi před očima vyrojily spousty zajímavých věcí. Například jsem se dozvěděla, že někteří zde jsou zjevně skvělí odborníci přes ezoteriku a magii a kdovíco, jiní veškerou ezoteriku odsuzují a považují ji za další marketingový tah. Nebo za hovadinu. Tak vlastně vznikla zbytečná, nevyhlášená a nepřímá, zato důsledná "(f)lame war". Pak, ano, je tu pochopitelně ještě skupina lidí, kteří na všechno tohle kašlou a napíší třeba povídku. Osobně se mi nejvíce zamlouvá třetí zmíněný přístup. Také plánuji psát povídku, ale s mými plány to nikdy nebylo obzvlášť slavné.
Osobně ezoteriku neodsuzuji, protože o ní mnoho nevím. K mé blažené nevědomosti mi ovšem klade překážku fakt, že prý mám jakési nadání, nebo co. O tom také nic nevím, ale občas se dějí zajímavé věci. Stejně jim nechávám volný průběh, nevím, co bych měla dělat s takovými věcmi, jako jsou (údajně) léčivé ruce. Hm.
Kašlu na to, kašlu na odsuzování ezoteriky, kašlu na ezoteriku jako takovou. Radši napíšu tu povídku. K Tanečníkově cestě, kterou nikdo nečte, ale kterou mě baví psát.
A vy, kteří máte potřebu se hádat, nuže, směle do toho, perte se tady na blogu, hádejte se se mnou, s ostatními blogery, třeba vám to k něčemu bude.