Květen 2013

Chvástání přináší na rozdíl od trpělivosti trní

30. května 2013 v 16:01 | Taika |  Všeobecně
Abyste pochopili: kdysi jsem se holedbala, že jsem schopná složit básničku na cokoliv, ať už to jsou třebas smradlavé ponožky. A ejhle, najednou se objevují témata jako tři tečky a otazník, anebo Miloš Zeman, anebo chřestová sezona. Budiž, řekla jsem si. Jednou jsem se chvástala, tak to prostě tentokrát dokážu. A taky že ano.

Složila jsem ráno v abutobuse básničku o chřetové sezoně, přičemž jsem se lehce inspirovala villonskými baladami, takže to má podobný formát (ale ne úplně stejný).

Bohové, je jedno kteří. Dávná egyptská božstva, řecko-římský Panteone, bozi Asgardu, bohové zeměplošští! Vyslyšte mé volání a odhalte mi pravdivé odpovědi na tyto otázky: Ksakru, hrabe mi? Jak jsem mohla udělat takovou volovinu?

Nojo, tady je ta básnička.

Chřestová sezona

Oči mi údivem lezou z důlků
Chtějí snad prchnout, leč není kam
Zakrývám tu monitoru půlku
Je to žert, anebo pouhý klam?
Ach, tahle témata pitomá -
- jaká zas chřestová sezóna?

Což mám se zcela vzdát svého psaní
Na rozloučenou polibek dát?
Teď chřest mne vyhání, milí páni
Svírá mě mráz a plní mě chlad
Ach, tahle témata pitomá -
- proč zrovna chřestová sezóna?

Do stolu hlavou v zoufalství mlátím
Jak jenom můžu na tohle psát
Nic tím nezískám, svou čest však ztratím
Budete dlouho mě ještě s..t?*
Čumím, jak zřela bych démona -
- ta vaše chřestová sezóna!

Nevzdám se, já bojovat budu dál
Porazím tohoto démona
jenž slove chřestová sezóna!

*Pardon, vy útlocitní. Ale kde jsou témata, nad kterými se dalo uvažovat? Rozvíjet se? Já vám to povím... anebo radši ne. Protože bych se možná nevyvarovala nezdvořilých výrazů.

Diskutabilní věta

8. května 2013 v 11:59 | Taika |  Všeobecně
Mimochodem, než cokoliv řeknu: na toto téma plánuju psát i do Tanečníkovy cesty. Napadá mě celkem hezká povídka.

Upozorňuji, že tento článek je plný dohadů a úvah, které vznikají tzv. "na fleku".

A teď: čas neplyne rychleji, ať nám naše smysly říkají cokoliv. Čas je věčný a neměnný, bude tu, i když už nezbydou lidé, aby jej změřili. Byl tu před námi.
Věčnost je podivná věc. Těžko představitelná, že? Stejně jako nekonečno. Zkuste si nekonečno představit. Nemáte šanci. Vesmír a čas jsou spolu ruku v ruce už od... Kruci, když se na to tak podíváte, byl tu vůbec někdy nějaký začátek? Mám takové tušení, že ne. (Chcete mi tvrdit, že někdo přišel, tleskl, hodil do prostoru hromadu šrotu a řekl "Tak, a tady bude vesmír." ? A pokud ano, řekněte mi kdo a kde se vzal ten šrot. Bůh to nebyl, ááále, na to by klidně mohl být článek zvlášť.)

Vnímání času má každý rozdílné. Nemyslím tím jen individuální lidské mysli, tam se ten čas zpravidla liší jen nepatrně. Teď mluvím spíše o živočišných druzích. A možná organismech obecně, ať z toho naše milované kytičky nevynecháme.
Všimli jste si, že většina hmyzu neskutečně rychle reaguje na to, že jdete kolem, že máte v ruce plácačku anebo si nesete něco sladkého? Myslím si, že je to kvůli jejich vnímání světa. Hmyz nás vidí zpomaleně, nebo tak něco. (Ksakru, zní to blbě, že?) Ne, oprava: hmyz nás permanentně vidí jako objekty, které se pohybují pomaleji než oni. Což by také vysvětlovalo, proč se snáze přizpůsobují změnám prostředí, než třeba rostliny, které zjevně nedokáží reagovat na podněty z okolí ani zdaleka tak rychle, jako nejpomalejší zvířata. (Vynecháme fototropní pohyby u slunečnic a jim podobných kvítek, jo? To je trošku důkaz, že i květiny jistým způsobem vnímají čas. Jen tak mimochodem.) A co třeba lenochod? Hehe.

Čas má své místo jako antropomorfní personifikace v mnoha příbězích. Nejen v řeckých a římských bajích a pověstech (Chronos, Saturn), ale i jako Čas například v knize Zloděj času. Kdo mi řekne autora, aniž by použil google, má u mě bludišťáka. Čas také bývá často ztotožňován se Smrtí.
Jak by mohl vypadat personifikovaný čas? Chronos je děsivý titán (nemýlím-li se), Saturn je moudrý, ale přísný muž, Čas ze Zloděje času je půvabná dáma... Těžko říct.
Osobně bych viděla asi vážného muže s černými, dlouhými vlasy, oděného v černém a bílém rouchu, v jedné ruce knihu a v druhé přesýpací hodiny. Ve tváři má zvláštní výraz, jako by viděl všechno, co bylo, je a bude, v tmavých očích se mu zračí hluboký nekonečný vesmír. I přes to všechno, co viděl, jeho ústa naznačují lehký úsměv. V přesýpacích hodinách není žádný písek. Víří v nich právě to, čemu říkáme čas my myslící bytosti - hodiny jsou jeho nedílnou součástí, ač mohou mít jakoukoliv podobu.
Ano, usmívá se. Ale nevím proč.