Ne zcela dobrovolně - část prvá

15. března 2013 v 22:00 | Taika |  Tanečníkova cesta
Nad lesem vyšlo z ranních mlh jasné oranžové slunce a zalilo kraj vlažnými, životadárnými paprsky. Ptačí zpěv se ozýval na každém stromě. Voda, která v noci napršela a vsákla se do půdy, se začala vypařovat.
Les voněl vlhkou zeminou, mechem a listím.

Čísi ruka odhrnula dlouhé převislé větve a odhalila tak úzký východ z nenápadně ukryté chatrče pod korunou zkrouceného, letitého stromu.

Dlouhé, tmavé, trochu rozcuchané vlasy stažené do ohonu a v nich zašmodrchané uschlé listí.
Vysoké čelo nad výrazným obočím a vážnýma očima, černýma jako tma na dně oceánu.
Kabát, kdysi dávno černý, ale teď už jen špinavě šedý.
Tmavě zelené lněné kalhoty, trochu ošoupané na kolenou.
Pevné boty s okovanou špikou, které už viděly nesčetněkrát celý svět.
V ruce železný meč, který má rukojeť potaženou kůží a který nevrhá stín.

Tanečník nasál nosem ranní vzduch a protáhl se. Rty se mu zvlnily v jemném náznaku potěšeného úsměvu. Bylo krásné ráno, jaké už dlouho nebylo. Ne, opravil se, před dvěma týdny také bylo docela hezké ráno. Docela.
Sáhl si do vlasů a jal se vymotávat nepořádek, který se mu do nich ve spánku zapletl.
Jak je to dlouho, co jsem se naposled tak dobře vyspal? napadlo jej. Sem chodil vždycky, když měl delší dobu volno. Vládlo tu ticho a klid, málokdy se tu objevila lidská noha. Mnohem častěji tudy viděl chodit srnce k vodě.
Sešel ze svého malého kopečku dolů k úzkému potoku, nabral čirou ledovou vodu do dlaní a opláchl si tvář.
Pak si toho všiml, nebo spíš vycítil.
Zvláštní dojem, že se mu někdo upřeně dívá do týla.
Obrátil se a zvedl hlavu.

Na větvi seděl nenápadně zbarvený pták a koukal na něj. Naklonil hlavu na stranu a vrhl na bojovníka významný pohled dravčích očí. Dravec dravci, lovec lovci, dva sobě ve svých světech rovní. Chvíli na sebe zírali.
Káně.
Káně lesní.
Posel, kterého asi nikdo ze Členů nevidí rád.
Tanečník znovu uchopil zbraň, kterou předtím odložil do trávy na břehu, a nevraživě pohlédl na ptáka:
"Jaké zprávy mi přinášíš?"
Pták cosi upustil na zem a tím pravděpodobně považoval svůj úkol za ukončený. Co nejvznešeněji se vznesl k nebi.
"Takhle mi kazit hezké ráno," zabručel Tanečník a sehnul se pro předmět.
Rolička, kterou zvedl, obsahovala pouze tenký proužek papíru s jedinou větou:
"Okamžitě se dostavte."
"Ale ale, tak sám pan Velký šéf si mě zve na kobereček," procedil mezi zuby Tanečník a neopomněl dát svým slovům značně ironický podtón.
"Možná by nebylo od věci, kdyby se i ostaní Členové včetně něj naučili používat mobil."

Vrátil se do chatrče a začal si sbírat věci, které tu nechtěl nechat.
Podrobné mapy všech států, které kdy navštívil.
Kompas, který díky drobné "úpravě" ignoruje silná vedlejší magnetická pole v okolí a ukazuje... prostě jen sever.
Zavírací nůž. Nikdo neví, kdy se bude hodit, byla by škoda jej nemít.
Brousek pro svou jedinečnou zbraň a jediného pozůstalého přítele, jak někdy cynicky říkával.
Hrst náramků, které mu připomínaly, že kdysi přátele míval. Za každého upletl jeden, když měl čas. A měly i pár výhod navíc.
Provázek. O provázku platí totéž, co platí o zavíráku. Jeden nikdy neví.
Tužku a papír. Kdyby náhodou.
Vodotěsné hodinky.
Pevné kožené rukavice.

Nacpal to všechno jedno po druhém do svého rozměrného batohu a začal šmátrat v kapsách kalhot po papírku, který mu doneslo káně. Zamyslel se a svraštil čelo. Doufám, že je pořád stejný dopravní mechanismus, jako býval. Pokud ne, jsem v... ehm, rejži.
Obrátil malý papírek nepopsanou stranou vzhůru a plivl na něj. Pak si to stejnou stranou připlácl na předloktí a čekal. Každou chvíli by měl začít mít tan známý nepříjemný pocit, že se rozplývá a mizí.
Několik okamžiků se nic nedělo. Tanečník uchopil batoh za popruh a polohlasem se podivil: "Že by to nakonec nefun--"

"--govalo?"
Materializoval se ve velké místnosti. Stál přede dveřmi. Věděl, co je za nimi, a věděl, že je nechce otevřít. Přesto stiskl kliku a tiše vstoupil.
Bílá úplně bila do očí. Byla všude, od stropu přes stěny až k podlaze. Tanečník zprvu vůbec nedokázal rozlišit, kde co je - částečně kvůli přemíře prudkého bílého světla, částečně proto, že se světlo odráželo od každé hladké bílé plochy. Odevšad. Tanečník to svým barevným schématem trochu narušil.
Po bílé podlaze k němu vznešeně kráčela bílá postava v bílém hávu. Protože světlo vycházelo z ní, nemohl se dívat dlouho, a tak raději sklonil hlavu.
Tanečníku Smrtících Čepelí, Vítejte, rozlehlo se klenutým prostorem.
Poklonil se. "Díky, sire."
Bílá postava pronesla další větu. Tančník na pár okamžiků zapochyboval o vlastní příčetnosti.
"Do penze?"
Pracujete Pro Naši Organizaci Už Dost Dlouho. Finanční Prostředky Na Šťastný Pobyt, Kdekoliv Si budete Přát, Můžeme Zajistit, odvětil "velký šéf" vážně.
Tanečník ztěžka polkl. "Proč? Já tu práci mám rád," namítl tiše.
V Dané Době Pro Vás Nemáme Žádné Úkoly A Ještě Nějakou Chvíli Mít Nebudeme. Jakmile Vás Budeme Potřebovat, Samozřejmě Vás Kontaktujeme. Na okamžik se odmlčel.
Navíc, dodal, Doneslo Se Mi, Že Jste Od Poslední Zakázky Značně Podrážděný A Nedůtklivý. Potřebujete Odpočinek.
Tanečník protočil panenky v zoufalém pokusu zachytit jakoukoliv spásnou myšlenku. Žádná se však nedostavila.
Pokud Nemáte Konkrétní Přání, Můžeme Vám Vybrat Nějakou Oblast, navrhla bílá postava.
Tanečník si povzdechl. "To je jedno, hlavně ať je to na venkově," vzdal to.
Dobrá, Vraťte Se Do Toho Vašeho, Ehm, Domku V Lese, Zítra Vám Dodáme Adresu A KLíče.
"Hm, nemohlo by to místo mého budoucího pobytu být poblíž? V rámci možností?" napadlo Tanečníka.
Budiž, odpovědělo světlo a zvolna se rozplynulo do vzduchu.
SČ cítil, jak se i jeho tělo pomalu mění v záplavu modrých světélek a rozpouští se. Proč je ksakru tak zdlouhavé odejít, když sem to jde mnohem rychleji? zabrblal v duchu.

V zásadě neměl Nejvyššího rád, a to z několika důvodů. Zaprvé, říkal si Nejvyšší. Zadruhé, měl tendenci být tak strašně... pompézní. A zatřetí, Nejvyšší vlastně Tanečníka taky nemusel, protože se oblékal do tmavých barev, nenosil jemné splývavé róby, občas mluvil sprostě, mnohdy se vůbec nechoval jako řádný Člen, říkal nahlas to, co si ostatní jenom mysleli a vůbec mluvil tak nějak divně upřímně, plus nakonec vždy dosáhl cílů, které si vytýčil, a hlavně: přežil vlastní smrt.
Tanečník se rozesmál, když se zhmotnil na svém zamilovaném paloučku u potoka. Pokud nebyl Nejvyššímu osinou v zadnici, tak mu určitě byl pořádným trnem v oku. To bylo svým způsobem velmi potěšující. Protáhl se, až mu hlasitě zakřupalo v páteři. Takže zítra už mne bude čekat nový domov, no paráda. Co se tomu páprdovi na tomhle nezdá? rozhlédl se po malebném údolíčku ve stínu stromů.
Seshora slétl malý vrabec a přistál Tanečníkovi ve vlasech. Když se jeho nové hnízdo otřáslo, znovu poplašeně vzlétl. "Vidíme se možná naposled, prcku," broukl tiše Tanečník a pomalu se vydal ke své chatrči. Bude ji muset zbourat. Posadil se před ni a vychutnával si poslední okamžiky existence jeho malého osobního světa.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama