Deprese No. 501280 - první část

9. března 2013 v 20:00 | Taika |  Tanečníkova cesta
Oblohu pokryly ocelově šedivé, těžké mraky.
Zahřmělo a ledový vítr serval pár listů ze statných stromů v zahradě.
Bílou chodbou s vysokou klenbou se v tiché ozvěně rozlehly kovově znějící kroky jednoho páru těžkých bot. Jejich majitel rázoval rychle a pravidelně. Jeho kročeje přehlušily tichý šum deště, který sem slabě zazníval zvenčí.

Tmavohnědé kožené boty s okovanou špičkou ošklivě špinily bílý mramor.
Z kdysi snad černého, nyní šedohnědého kabátu příchozího odkapávalo bahno a voda.
Voda odkapávala i z tmavozelených lněných kalhot.
Kapala i z jeho tmavých vlasů, stažených do vysoko vyčesaného culíku.
Tekla po jeho vysokém ušlechtilém čele.
Stékala mezi hustým obočím až do hlubokých, vážných, černých očí.
Vysoký cizinec podvědomě svíral jilec meče, potažený kůží.
Meč. Docela obyčejný železný meč. Byl by obyčejný. Ale jen v případě, že by nepatřil jemu.

Rozrazil dveře nevelké pracovny. Plameny v honosném krbu se v průvanu divoce roztančily. Drobný holohlavý stařík, který seděl za stolem, vyděšeně nadskočil, div nespadl ze židle. Psací pero ťuklo o podlahu.
"Co si přejete, pane?" zajíkl se a s hekáním se sehnul pro pisátko.
Cizinec se usmál. "Zaprvé - usušit. Zadruhé - něco teplého k pití. Zatřetí - tohle," položil na stůl několik papírů.
Starý muž vystrčil hlavu zpod stolu a vrhl letmý pohled na bílé listy, kupodivu suché a čisté.
"Zaprvé a zadruhé si poslužte podle potřeby," přistrčil muži konvici s čajem a odkudsi vykouzlil šálek se vzorem zlatých lístečků. Poté sáhl po brýlích.
Chvíli četl, pak vzhlédl: "A váš kód, pane?"
Cizinec usrkl horkého nápoje. "Tanečník es čé."
"To už byl obnoven?" zarazil se stařík.
Muž tiše odvětil: "Nikdy nebyl zrušen."
Odpovědí mu bylo prudké nadechnutí. Po chvíli ticha se kmet pomalu pustil desky stolu a téměř neslyšně zašeptal: "Vy jste vážně ten původní Tanečník?"
"Zdá se vám, že nejsem?"
"Všichni tvrdili, že je - totiž že jste mrtvý."
"Možná jsem," zašklebil se na staříka Tanečník. "Ale k věci. Pokud mi okamžitě nedáte informace, co se týká toho... subjektu, budu mrtvý já a možná i vy. Vše je jenom otázka času. Velice krátkého času."
Drobný mužík horlivě přikývl a odběhl. Zanedlouho byl zpět s tenkou knihou. Na obalu měla narychlo rukou naškrabaný nápis: Deprese No. 501280.
"To je všechno, co máte?" přijal z vrásčitých, třesoucích se rukou svazek.
"Je to souhrn veškerých dostupných informací. A já mám ještě jednu, sire," naklonil se spiklenecky přes stůl.
"Poslouchám."
"Deprese číslo 501280 tady byl před dvěma dny. Měl strašně odrbaný plášť, na obličeji masku. Tím, jak mluví, vážně dělá svému kódu čest. Za chvíli jsem měl hrozný pocit beznaděje. Musel jsem ho, i proti svému kódu, vyhodit. Chodí jako mátoha, ale..."
"Já vím, kdo je a co umí, lépe než kdokoliv jiný," přerušil Tanečník archiváře. Otevřel spis na náhodném místě a přelétl očima text: "Přesto ale potřebuji ještě pár informací navíc."
"Proč ho hledáte, pane?"
"Oni vám to neřekli? Dezertoval, dá se říct. Nejsme vojáci, jak víte, ale vhodnější výraz mne zatím nenapadá. Vlastně máte štěstí, že jste ho vyhodil," dodal po krátkém zamyšlení Tanečník SČ. Sklapl knížku.
"Už půjdu, díky za čaj. Chováte se, jak vám kód káže, Dobrosrdečný 057." Vstal a obřadně se uklonil. Vykročil ke dveřím, ale pak se zarazil: "Můžu ještě jednu otázku? Proč 057?"
"A proč es čé?" odpověděl Dobrosrdečný na otázku otázkou.
Tanečník se podivně usmál a v jeho očích se cosi zablesklo. "Věřte mi, to nechcete vědět, dědo. Opravdu nechcete."
Starý muž pokrčil rameny.
Sledoval Tanečníka, jak vychází ze dveří. Očekával, že znovu uslyší pádné údery bot o bílý mramor, ale okolí naplnilo ticho, přerušované jenom vzdáleným nešťastným kvílením ledového větru. Vyhlédl ze dveří.
Chodba byla prázdná.

Tanečník, který už byl venku, se zamračil do hustého deště. V tomle počasí má běhat za 501280. Ale jeho úkol je jasný. Aby zachránil spousty nic netušících lidí před náhlou depresí a chutí se zabít zdánlivě bez příčiny, musí prostě Depresi No. 501280 dostihnout. A pokud bude odporovat "zatčení", bude cíl zabit.
Znechuceně plivl na zem. Lidi ani neví, kdo všechno mezi nimi chodí a krmí se z jejich emocí. Jak by taky mohli, dodal v duchu.
Vykročil směrem, který mu intuice kázala následovat.

Depresi No. 501280 si pamatoval dobře. A pravděpodobně jako jediný z teď už bývalých spolupracovníků čísla 501280 věděl, že Deprese je žena. Na pohled vždy byla docela půvabná, ale střežil se nechat se tím oklamat. Po prvních několika promluvených větách většina jedinců ztratila víru v život. Tanečníka jako jednoho z mála to neovlivnilo.
Před časem souhlasila přidat se k jejich organizaci na ochranu lidí. Zakladatelova myšlenka byla, že kdyby si lidé uvědomili... Tanečník potřásl hlavou. Tohle mělo mizivou šanci na úspěch, a on si slíbil, že nad tím nebude uvažovat.
Nicméně, když se 501280 rozhodla s nimi spolupracovat, její úkol byl jediný: snažit se tu zatracenou depresi v lidech vzbuzovat co nejméně. A chvíli to fungovalo. Jenže, najednou se rozhodla k nim obrátit zády. Jako na povel polovina členů upadla do... Jo. Do deprese. Tanečníka vybrali jako způsobilého se s ní vypořádat, protože ji znal nejlépe.

Nadechl se vlhkého vzduchu a zamlaskal. Nebude daleko, jde pomalu a pravděpodobně momentálně pustoší nějaké město.
Doufám, že narazila na nějakého nenapravitelného optimistu, takoví ji dokážou zabavit celé dny. Ta holka si málokdy připustí neúspěch, běželo mu hlavou, když se sehnul k blátivé cestě.
Nemůže být pochyb. Tohle je její stopa. Vede dolů k řece. "Hmm, copak neví, že se nemůže utopit?" zašeptal cynicky do šumu vody.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Laň Laň | Web | 10. března 2013 v 13:16 | Reagovat

Ach. Tohle je úchvatné. Já nemám slov.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama