Březen 2013

Zbloudilý poutník

21. března 2013 v 16:10 | Taika |  Všeobecně
Zbloudilý poutník

Kudy vede stezka prašná
Kudy jen chce srdce jít
Přes rameno těžká brašna
V bílém ledu slunce svit

Ten vlak v dálce na kolejích
Snad za mořem má svůj cíl
Já netoužím po trofejích
To co chci je více sil

Led a vítr duši šlehá
Co bič spleten z bodláčí
Kde je víra a kde něha
Tuhle noc už nepláči

"Jako kámen tvrdé duši
Neděje se příkoří
Nesrazí ji střely z kuší
Zdolá každé pohoří"

Ztratíš všechno milované
S vlakem jedeš dál a dál
Co děláš se neodstane
V tomhle písku nejsi král


Jen tak mimochodem, nevíte někdo, jestli je nebo není limitován počet článků, které se mohou napsat na téma týdne?

Poslední vagónek v dálce

19. března 2013 v 19:04 | Taika |  Všeobecně
Kdo by to byl řekl, i já můžu dostat tenhle druh nálady.
Znáte to. Sedíte, civíte do prázdna, v uších vám hraje něco na způsob
I'm tired of being what you want me to be
Feeling so faithless, lost under the surface
Don't know what you're expecting of me
Put under the pressure of walking in your shoes
Every step that I take is another mistake to you

Linkin Park - Numb.
Jo, připadám si taková... navíc, jako ta slečna v tom klipu. Úplně ji chápu. Jako jo, co můžu po lidech kolem chtít? Jsem přece divná, nechodím pařit, nechodím chlastat, nemám kluka, nelíčím se, nemám doma televizi (jaká hrůza). A mám spoustu divných zálib - sleduju anime, kreslím si kostýmy a jiné divné obrázky, cvičím tchaj-ti a dokonce mám tu drzost, že neposlouchám ani hip-hop ani pop, ale rock, punk a metal. A občas jdu do lesa a dýchám vůni mechu.

Měli jste vidět obličeje těch normálních lidí kolem, když jsem jednou říkala své "spolušílené" kamarádce, že bych chtěla funkční teleportér z Red Dwarf. Totéž platí o energetickém štítu nebo třeba o Zangetsu.

Když se spolužačky baví o tom, jak "super pařba to byla v sobotu a všichni byli na káry," mlčím. Nevím, co to znamená. Napadá mne několik možných významů, a jeden z nich asi bude správný. Ale ptát se jich? To ne.
Také jsem doposud nepochopila, jestli je přemíra vulgarismů ve větách způsobena něčí nedostatečnou slovní zásobou, nebo jestli má nějaký hlubší význam. Nerozumím větám, jako je "Kurva vole, děláš si prdel? Piču mě kurva baví vole dělení mnohočlenu mnohočlenem. Jebat, nebudu to psát, vole."
Pardon? Zaspala jsem něco a teď se mluví nějakým jiným jazykem? A to, pěkně prosím, chodím na gymnázium.

Mám důvodné podezření, že mi tohle Pendolino ujelo. V zásadě mi to nevadí. Jedou v něm samí cizinci, se kterými bych se nedorozuměla.
Co mi vadí víc, je fakt, že já a má kamarádka jsme asi poslední na stanici.

Ne zcela dobrovolně - část druhá

17. března 2013 v 22:00 | Taika |  Tanečníkova cesta
Ráno se opět vzbudil křikem ptáků, kteří už od tří hodin nedali pokoj a řvali. Jak je možné, že jindy mi to tak nevadí? ptal se sám sebe, ale odpověď dobře znal. Bylo to prosté; nechtěl se rozloučit se svojí oázou míru, posledním útočištěm před přetechnizovaným světem, malým a nenápadným slavičím hnízdečkem. Vrhl letmý pohled z úzkého okénka, aby se přesvědčil. Ano, nemýlil se, naneštěstí. Před chýší netrpělivě přešlapovala osoba v bleděmodro-bílém rouchu a každou chvíli se dívala na oblohu, aby podle slunce odhadla, kolik je hodin.
Tanečník popadl batoh, připravený ještě ze včerejška, opásal se mečem, nasadil rukavice, utáhl culík a vyšel ven. Drobná dívenka sebou cukla a padla na kolena, čelem k zemi. Viděl, že se chvěje. Nenápadný úsměv, který mu přeběhl po rtech, nebyl zrovna dvarát veselý ani příjemný. Tušil, že ji vybraní Členové přesně a s přehnaně dokonalými (a naprosto nepotřebnými) podrobnostmi informovali, za kým byla poslaná. V tomhle ohledu byli občas až nechutní.
"Vstávej," řekl a ruce dal co nejdál od zbraně, aby ji trochu uklidnil. Uposlechla, ale třásla se jako osikový list.
"Jak ti vlastně říkají?" zajímal se. Tuhle ještě neznal, byla zjevně nová. Chudák, ještě neví, komu se to zaprodala.
Zvedla k němu světle modré oči, ale hned je zase sklopila a cosi ostýchavě zamumlala.
"Neslyším, řekni mi to prosím znovu."
"Ještě nijak," ozvalo se znovu nesmělé pípnutí.
"Aha. No, to přijde, až se zjistí, k čemu máš vlohy..." broukl Tanečník. Opatrně k ní natáhl ruku. Ucukla před ní jako před jedovatým hadem.
"Hele, máš mě teleportovat, ne?"
Ustrašené přikývnutí.
"Umíš to?"
Přikývnutí, teď o zlomek jistější.
"Tak bys měla vědět, že při teleportaci více osob se musí ti lidi co..? No?"
"Dotýkat," ozvalo se děvče tiše, zkřížilo ruce za zády a stálo s pohledem upřeným do země.
Tanečník si povzdechl. "Na, střízlíku," podal jí okraj svého kabátu. "Když se bojíš mě, mého kabátu snad ne?"
Zavrtěla hlavou, až se světlé vlasy rozlétly do stran. Opatrně konečky prstů uchopila lem kabátu, jako by to byl nějaký posvátný artefakt, na druhé ruce zkřížila ukazovák a prostředník, soustředěním se zamračila a začala cosi mumlat. Tanečník pochopil, že to má být jakési zaklínadlo, ale přesto si chtě nechtě přiznal, že tuhle metodu vidí poprvé.
Ozvalo se tiché puff.

Puff.
Stáli na malé vyvýšenině na kraji lesa. Dolů vedla cesta do nevelkého města.
Jakmile měli pod nohama pevnou zem, dívka pustila Tanečníkův kabát. Chvíli na svou ruku mlčky zírala. Tanečník mezitím kontroloval svůj tělesný stav.
Nohy - obě.
Ruce - obě.
Prsty - pět na každé ruce.
Obličej v pořádku, vlasy také.
Žádná nevolnost.
Pohlédl na dívku. Ta pořád zírala na svou ruku. "Dobrá práce," pochválil ji.
Zčervenala, ale v očích se jí radostně zablýsklo.
"Mimochodem," pokračoval, "jak přesně jsi to udělala? To jsem ještě neviděl, Členové nikdy zaklínadla nepoužívali. Většinou to zahrnovalo nějaké ty ornamenty vodou, papírky nabité energií, které se po namočení lepily na tělo... Nepříjemné, ale efektní. Ale tohle s sebou neneslo žádné vedlejší příznaky, pokud vím."
Znovu nezřetelně zamumlala.
"Mluv víc nahlas, prosímtě... Nesežeru tě, nejsem kanibal."
"Jsem si to sama vymyslela," ozvalo se o něco hlasitěji. "Zkoušela jsem to na sobě."
"Šikovná," pochválil ji znovu a zlehka ji cvrnknul do čela.
Vyděšeně ucukla a sáhla si na hlavu.
"Co ti navykládali, propána?" podivil se Tanečník. "Děláš, jako bych byl nějaká příšera."
Dívenka sklopila hlavu. Postupně ze sebe vysoukala to, co Tanečník vlastně i čekal, tedy aspoň částečně. Nechal být to, že zabil většinu svých přátel. Byla to pravda, ale bylo to na rozkaz. V takových chvílích byl k vlastním citům prostě hluchý. Nechal být i to, že přežil vlastní smrt, protože i to byla svým způsobem pravda. Pominul i zprávu, kterou dívka dostala o jeho šermířském umu ("Ani si nevšimneš že tasil meč, a už jsi mrtvá."). Co jej ale naprosto vyvedlo z míry, byla věta: "...a říkali, že vy takový malý holky jako jsem já rád to... no to... Prostě to." Neměla odvahu to vyslovit, a Tanečník to její to naštěstí (nebo možná naneštěstí) pochopil. Chytil se za hlavu.
"U zatuchlýho znesvěcenýho chrámu, střízlíku! Přece nebudeš věřit takovejm hovadinám?" zalkal zoufale.
"Vy jste na chlapy?" vykulila dívka modrá kukadla.
"Ne, při mé vlastní smrti, na svoji orientaci jsem hrdej," zanaříkal nad jejím nápadem Tanečník. "Ale jsem na starší, než jseš ty. Kolik ti vůbec je, patnáct?"
"Jo," pípla.
"A když ti řeknu, že mně je přes šest set let, budeš si pořád myslet, že jsem na malý patnáctiletý usmrkance?" rozčílil se.
Zavrtěla hlavou. Na něco si vzpomněla. "Tam dole pod kopcem je auto, tady jsou od něj klíče... vy prý jako jeden z mála Členů umíte řídit. Teď je tak asi šest ráno, takže by vás ještě moc lidí vidět nemuselo. Váš nový dům je támhleten velký bílý se zahradou, klíče od něj jsou v autě. Papíry od vozu tam jsou také, na jméno Tadeáš Silvestr Černý... Abyste si nemusel měnit iniciály. Všechny ostatní potřebné doklady a informace jsou v domě. Úplně všechny," odmlčela se.
"Díky, střízlíku," strčil si pan Tadeáš Silvestr Černý klíčky do kapsy. "Je to všechno?"
Přikývla.
"Tak se měj. A hodně štěstí mezi námi... nebo spíš mezi nimi," pousmál se. Nějak zapomněla ustrašeně mumlat.
Poděkovala a znovu začala odříkávat to své zaklínadlo.
Když zmizela, Tanečník se nadechl a pomalu sešel dolů k autu.
Audi R8, hezký. Aspoň něco.
Nastartoval a projel těch pár ulic, jen aby zastavil u svého nového domu. Velká zahrada, velký dům, klidné prostředí. Až na ten velký dům plně vyhovující.
Vystoupil a rozhlédl se. V sousedním domě se v týž okamžik otevřely dveře a ven vyšla půvabná hnědovláska. Na pana Černého se podívala trochu překvapeně, ale hned mu s úsměvem zamávala. pokývl jí na pozdrav a v duchu se pochválil za to, že jeho nebezpečně ostrý meč jeho sousedka ze svého úhlu nemůže vidět.
Věk dvacet osm let, nezadaná, bezdětná, nedávno zklamaná jejím přítelem... Hmm, vkus na hudbu fajn, záliby fajn... Měl bych přestat skenovat lidi, konec konců s nimi budu asi nějaký čas žít.
Spokojeně otevřel bránu, aby mohl vjet autem dovnitř.
Nakonec to tu nebude tak špatné.

Ne zcela dobrovolně - část prvá

15. března 2013 v 22:00 | Taika |  Tanečníkova cesta
Nad lesem vyšlo z ranních mlh jasné oranžové slunce a zalilo kraj vlažnými, životadárnými paprsky. Ptačí zpěv se ozýval na každém stromě. Voda, která v noci napršela a vsákla se do půdy, se začala vypařovat.
Les voněl vlhkou zeminou, mechem a listím.

Čísi ruka odhrnula dlouhé převislé větve a odhalila tak úzký východ z nenápadně ukryté chatrče pod korunou zkrouceného, letitého stromu.

Dlouhé, tmavé, trochu rozcuchané vlasy stažené do ohonu a v nich zašmodrchané uschlé listí.
Vysoké čelo nad výrazným obočím a vážnýma očima, černýma jako tma na dně oceánu.
Kabát, kdysi dávno černý, ale teď už jen špinavě šedý.
Tmavě zelené lněné kalhoty, trochu ošoupané na kolenou.
Pevné boty s okovanou špikou, které už viděly nesčetněkrát celý svět.
V ruce železný meč, který má rukojeť potaženou kůží a který nevrhá stín.

Tanečník nasál nosem ranní vzduch a protáhl se. Rty se mu zvlnily v jemném náznaku potěšeného úsměvu. Bylo krásné ráno, jaké už dlouho nebylo. Ne, opravil se, před dvěma týdny také bylo docela hezké ráno. Docela.
Sáhl si do vlasů a jal se vymotávat nepořádek, který se mu do nich ve spánku zapletl.
Jak je to dlouho, co jsem se naposled tak dobře vyspal? napadlo jej. Sem chodil vždycky, když měl delší dobu volno. Vládlo tu ticho a klid, málokdy se tu objevila lidská noha. Mnohem častěji tudy viděl chodit srnce k vodě.
Sešel ze svého malého kopečku dolů k úzkému potoku, nabral čirou ledovou vodu do dlaní a opláchl si tvář.
Pak si toho všiml, nebo spíš vycítil.
Zvláštní dojem, že se mu někdo upřeně dívá do týla.
Obrátil se a zvedl hlavu.

Na větvi seděl nenápadně zbarvený pták a koukal na něj. Naklonil hlavu na stranu a vrhl na bojovníka významný pohled dravčích očí. Dravec dravci, lovec lovci, dva sobě ve svých světech rovní. Chvíli na sebe zírali.
Káně.
Káně lesní.
Posel, kterého asi nikdo ze Členů nevidí rád.
Tanečník znovu uchopil zbraň, kterou předtím odložil do trávy na břehu, a nevraživě pohlédl na ptáka:
"Jaké zprávy mi přinášíš?"
Pták cosi upustil na zem a tím pravděpodobně považoval svůj úkol za ukončený. Co nejvznešeněji se vznesl k nebi.
"Takhle mi kazit hezké ráno," zabručel Tanečník a sehnul se pro předmět.
Rolička, kterou zvedl, obsahovala pouze tenký proužek papíru s jedinou větou:
"Okamžitě se dostavte."
"Ale ale, tak sám pan Velký šéf si mě zve na kobereček," procedil mezi zuby Tanečník a neopomněl dát svým slovům značně ironický podtón.
"Možná by nebylo od věci, kdyby se i ostaní Členové včetně něj naučili používat mobil."

Vrátil se do chatrče a začal si sbírat věci, které tu nechtěl nechat.
Podrobné mapy všech států, které kdy navštívil.
Kompas, který díky drobné "úpravě" ignoruje silná vedlejší magnetická pole v okolí a ukazuje... prostě jen sever.
Zavírací nůž. Nikdo neví, kdy se bude hodit, byla by škoda jej nemít.
Brousek pro svou jedinečnou zbraň a jediného pozůstalého přítele, jak někdy cynicky říkával.
Hrst náramků, které mu připomínaly, že kdysi přátele míval. Za každého upletl jeden, když měl čas. A měly i pár výhod navíc.
Provázek. O provázku platí totéž, co platí o zavíráku. Jeden nikdy neví.
Tužku a papír. Kdyby náhodou.
Vodotěsné hodinky.
Pevné kožené rukavice.

Nacpal to všechno jedno po druhém do svého rozměrného batohu a začal šmátrat v kapsách kalhot po papírku, který mu doneslo káně. Zamyslel se a svraštil čelo. Doufám, že je pořád stejný dopravní mechanismus, jako býval. Pokud ne, jsem v... ehm, rejži.
Obrátil malý papírek nepopsanou stranou vzhůru a plivl na něj. Pak si to stejnou stranou připlácl na předloktí a čekal. Každou chvíli by měl začít mít tan známý nepříjemný pocit, že se rozplývá a mizí.
Několik okamžiků se nic nedělo. Tanečník uchopil batoh za popruh a polohlasem se podivil: "Že by to nakonec nefun--"

"--govalo?"
Materializoval se ve velké místnosti. Stál přede dveřmi. Věděl, co je za nimi, a věděl, že je nechce otevřít. Přesto stiskl kliku a tiše vstoupil.
Bílá úplně bila do očí. Byla všude, od stropu přes stěny až k podlaze. Tanečník zprvu vůbec nedokázal rozlišit, kde co je - částečně kvůli přemíře prudkého bílého světla, částečně proto, že se světlo odráželo od každé hladké bílé plochy. Odevšad. Tanečník to svým barevným schématem trochu narušil.
Po bílé podlaze k němu vznešeně kráčela bílá postava v bílém hávu. Protože světlo vycházelo z ní, nemohl se dívat dlouho, a tak raději sklonil hlavu.
Tanečníku Smrtících Čepelí, Vítejte, rozlehlo se klenutým prostorem.
Poklonil se. "Díky, sire."
Bílá postava pronesla další větu. Tančník na pár okamžiků zapochyboval o vlastní příčetnosti.
"Do penze?"
Pracujete Pro Naši Organizaci Už Dost Dlouho. Finanční Prostředky Na Šťastný Pobyt, Kdekoliv Si budete Přát, Můžeme Zajistit, odvětil "velký šéf" vážně.
Tanečník ztěžka polkl. "Proč? Já tu práci mám rád," namítl tiše.
V Dané Době Pro Vás Nemáme Žádné Úkoly A Ještě Nějakou Chvíli Mít Nebudeme. Jakmile Vás Budeme Potřebovat, Samozřejmě Vás Kontaktujeme. Na okamžik se odmlčel.
Navíc, dodal, Doneslo Se Mi, Že Jste Od Poslední Zakázky Značně Podrážděný A Nedůtklivý. Potřebujete Odpočinek.
Tanečník protočil panenky v zoufalém pokusu zachytit jakoukoliv spásnou myšlenku. Žádná se však nedostavila.
Pokud Nemáte Konkrétní Přání, Můžeme Vám Vybrat Nějakou Oblast, navrhla bílá postava.
Tanečník si povzdechl. "To je jedno, hlavně ať je to na venkově," vzdal to.
Dobrá, Vraťte Se Do Toho Vašeho, Ehm, Domku V Lese, Zítra Vám Dodáme Adresu A KLíče.
"Hm, nemohlo by to místo mého budoucího pobytu být poblíž? V rámci možností?" napadlo Tanečníka.
Budiž, odpovědělo světlo a zvolna se rozplynulo do vzduchu.
SČ cítil, jak se i jeho tělo pomalu mění v záplavu modrých světélek a rozpouští se. Proč je ksakru tak zdlouhavé odejít, když sem to jde mnohem rychleji? zabrblal v duchu.

V zásadě neměl Nejvyššího rád, a to z několika důvodů. Zaprvé, říkal si Nejvyšší. Zadruhé, měl tendenci být tak strašně... pompézní. A zatřetí, Nejvyšší vlastně Tanečníka taky nemusel, protože se oblékal do tmavých barev, nenosil jemné splývavé róby, občas mluvil sprostě, mnohdy se vůbec nechoval jako řádný Člen, říkal nahlas to, co si ostatní jenom mysleli a vůbec mluvil tak nějak divně upřímně, plus nakonec vždy dosáhl cílů, které si vytýčil, a hlavně: přežil vlastní smrt.
Tanečník se rozesmál, když se zhmotnil na svém zamilovaném paloučku u potoka. Pokud nebyl Nejvyššímu osinou v zadnici, tak mu určitě byl pořádným trnem v oku. To bylo svým způsobem velmi potěšující. Protáhl se, až mu hlasitě zakřupalo v páteři. Takže zítra už mne bude čekat nový domov, no paráda. Co se tomu páprdovi na tomhle nezdá? rozhlédl se po malebném údolíčku ve stínu stromů.
Seshora slétl malý vrabec a přistál Tanečníkovi ve vlasech. Když se jeho nové hnízdo otřáslo, znovu poplašeně vzlétl. "Vidíme se možná naposled, prcku," broukl tiše Tanečník a pomalu se vydal ke své chatrči. Bude ji muset zbourat. Posadil se před ni a vychutnával si poslední okamžiky existence jeho malého osobního světa.


Deprese No. 501280 - druhá část

10. března 2013 v 17:00 | Taika |  Tanečníkova cesta

Zamhouřil oči ve snaze proniknout hustou clonou děště a spatřit tak, jak to vypadá na druhém břehu rozvodněného toku. Stopy Deprese No. 501280 opravdu vedly přímo do dravého, divokého proudu špinavé řeky.
Tanečník pronesl do hukotu vody šťavnatou nadávku, ale náhlý poryv větru mu utrhl slovo od úst.
Nesnáším déšť, zasyčel v duchu. Odhadem určil šířku proudu - asi deset, možná dvanáct metrů. Pohoda. Pro běžného člověka by to byla nepřekonatelná překážka.
Ne však pro Depresi nebo pro něj. Jak je to dlouho, co byl obyčejným člověkem? Možná už několik staletí. Zadíval se na rozbouřenou vodu, ucouvl několik kroků, rozběhl se, odrazil - a skočil.

Zapomněl počítat s větrem a s tím, že se mohl splést. Bylo to necelých čtrnáct metrů a foukal silný protivítr.

Tanečník dopadl asi metr a půl od břehu. Za normálního počasí by už byl na suchu, nebo by mělkou říčku jednoduše přebrodil. Teď mu ale voda sahala nad kolena a podtrhávala mu nohy. Ignoroval bahno a vodu v botách, chvíli zápasil s proudem a brzy stál na rozbahněném, ale pevném břehu. Vylil si z bot to, co mu nateklo dovnitř, a znovu si je obul. Mokré ponožky mu nepříjemně čvachtaly.

Stopa jasně vedla mezi stromy směrem k městu. Tanečník po ní chtěl už už vyrazit, ale v zápětí se zarazil. Buď nevěděla, že po ní jde, nebo chtěla, aby po ní šel. Jinak by stopu nenechala takhle zřetelnou. Jasné, lidi její šlépěje vidět nemůžou. To jenom... Členové. Nikdo jiný než Členové tohle prostě vidět nemůže.
Měla by se bát, tak proč se nebojí? zamyslel se Tanečník, zatímco zvolna kráčel podél jejích stop. Možná neví, koho poslali. Možná si myslela, stejně jako všichni ostatní, že je mrtvý. To by dávalo smysl. Kohokoliv jiného by nakonec porazila. Někoho sice s nemalými obtížemi, ale dokázala by to.
A teď se krmí z lidí, aby získala sílu. Ale proč?

Zvolna se schylovalo k večeru, když jej dovedla hrbolatá asfaltka na kraj města. Ani nevěděl, jak se to tu jmenuje, a bylo mu to srdečně jedno. Zhluboka se nadechl. Ano, ve vzduchu už se kromě vody vznášel i její charakteristický odér. Pach zármutku, žalu, ale i horší. Zatím jen velice slabý, ale byl tu také: přídech smrti.
Už to musí být minimálně dva lidé. Nedělá si náhodou čárky? napadlo Tanečníka. Zasmál se. Kolemjdoucí člověk se na něj udiveně zadíval. Tanečník mu pohled oplatil. Na tváři muže se zvolna objevil nesmělý úsměv.
Je hezké vidět, když se lidi usmívají, blesklo Tanečníkovi hlavou, když nechl cizince za zády a opět vykročil po stopě Deprese.

Pomalu přestávalo pršet. Výborně, Deprese bude mít těžší "práci" a půjde ještě pomaleji.
Lampy se jedna po druhé rozsvěcely a jejich žluté světlo zalévalo dlažbu.

Teď už začalo být stopování mnohem složitější. 501280 totiž očividně chodila, jak ji napadlo. Některá místa prošla čtyřikrát, některá jednou, jiná dvakrát. Všechny tyhle oblasti zahalil slabý a nevýrazný hořkokyselý zápach deprese. Ale tam, kde zrovna je, se zápach ještě neměl možnost rozšířit. Místo něho se ulicí vždy několik krátkých okamžiků nesla vůně jejího parfému.
Už věděl, jak ji najít. Co bylo horší, nejdřív musí projít všechny ulice, které prošla ona. A pořadí musí jen hádat, aby zamezil co největšímu množství sebevražd.
Nazdařbůh si zvolil směr a tím se vydal. Ani tentokrát jej intuice nezklamala.
Počet zamořených ulic se zvolna snižoval.
Jak Tanečník šel, na jeho tváři se zvolna objevoval spokojený úsměv. A čím širší byl úsměv, tím rychleji postupoval Tanečník.
Už věděl, kde je.
Čeká.
Ale neví, kdo si pro ni jde.
Je to tak snadné, když nejsem člověk.

Stála opřená o sloup. Kolem ní chodili lidé, aniž by si jí všimli. Ve chvíli, kdy ji míjeli, se však výrazy v jejich tvářích rychle měnily. Pohasínaly a v jejich očích se začaly rozrůstat stíny.
Tanečník se zhluboka nadechl.
Okolní realita se zpomalila a nakonec i zastavila.
Deprese pomalu otočila hlavou, aby zjistila, kdo...
Deprese No Protože Nic Jako Dobrý Osud Neexistuje, alias Deprese No. 501280, promluvil Tanečník. Jeho hlas se přeléval jako roztavené železo. Pohyboval rty, ale slova plynula nezávisle na tom, jak artikuloval.
Dostal jsem rozkaz provézt rozsudek rady a byl k tomu účelu vybrán jako jediný způsobilý.
Pohlédla na něj a sundala si masku. Odhodila ji do bláta, které se rozstříklo na všechny strany, ale letělo jen pár centimetrů, poté zamrzlo ve vzduchu.
tanečník smrtících čepelí, jaká čest. myslela jsem, že jste mrtev.
Nejsem, jak vidíte. A provinila jste se proti pravidlům, porušila jste přísahu. Jako taková musíte být odstraněna.
vážně? řekla hořce. to je jediné, co mi povíš? kdysi jsme byli přátelé. necítíš ani trochu studu?
Ne. Dobře jste věděla, co bude následovat. Stala jste se naším nepřítelem. Podívejte na tu spoušť, kterou jste napáchala.
měla jsem hlad. a přestaň s tím vykáním!
Jak chceš. Ale už nejsme přátelé. A já musím splnit svůj úkol. Mám povinnost. I jemu samotnému ta věta zněla hluše a prázdně. Ale neměl na výběr.
povinnost! vmetla mu do tváře. sobče. nikdy jsi ke mně nechoval ani kousek jakéhokoliv citu, že? byla to jenom přetvářka. ve skutečnosti jsi byl stejně chladný jako železo tvé zbraně.
Tanešník tasil. Kdyby existovalo černé světlo, pak by jím meč náhle vzplál, když SČ promluvil:
Ne. To jsem až dnes, teď.
Nedokázala sledovat, jak se pohnul, seku čepele uhnula jenom souhrou náhod. Spadla jí kapuce z hlavy a dlouhé černé vlasy se jí rozevlály.
proč? proč mě neposloucháš? podívala se na něj prosebně. V očích se jí zalesklo něco, co by se dalo považovat za slzy.
Protože to k ničemu nevede, rozsudku se nevyhneš a já chci splnit svůj úkol, odpověděl ledově.
Znovu zaútočil.

Šedivé ostří prošlo jejím tělem jako máslem. Na její hrudi se neobjevily žádné známky poranění, ale v koutku půvabných úst zabublala černá krev.
Slza jí skanula po bledé líci.
Realita se znovu dala do pohybu. Útlé dívčí tělo se rozplynulo do velkých louží na zemi.
"Promiň," zašeptal Tanečník tiše. Velikost a tíha viny, kterou cítil, byla nezměrná. Nebylo však nic, co by mohl udělat.
Zvolna se vydal pryč z města a jeho meč nevrhal stín.

Deprese No. 501280 - první část

9. března 2013 v 20:00 | Taika |  Tanečníkova cesta
Oblohu pokryly ocelově šedivé, těžké mraky.
Zahřmělo a ledový vítr serval pár listů ze statných stromů v zahradě.
Bílou chodbou s vysokou klenbou se v tiché ozvěně rozlehly kovově znějící kroky jednoho páru těžkých bot. Jejich majitel rázoval rychle a pravidelně. Jeho kročeje přehlušily tichý šum deště, který sem slabě zazníval zvenčí.

Tmavohnědé kožené boty s okovanou špičkou ošklivě špinily bílý mramor.
Z kdysi snad černého, nyní šedohnědého kabátu příchozího odkapávalo bahno a voda.
Voda odkapávala i z tmavozelených lněných kalhot.
Kapala i z jeho tmavých vlasů, stažených do vysoko vyčesaného culíku.
Tekla po jeho vysokém ušlechtilém čele.
Stékala mezi hustým obočím až do hlubokých, vážných, černých očí.
Vysoký cizinec podvědomě svíral jilec meče, potažený kůží.
Meč. Docela obyčejný železný meč. Byl by obyčejný. Ale jen v případě, že by nepatřil jemu.

Rozrazil dveře nevelké pracovny. Plameny v honosném krbu se v průvanu divoce roztančily. Drobný holohlavý stařík, který seděl za stolem, vyděšeně nadskočil, div nespadl ze židle. Psací pero ťuklo o podlahu.
"Co si přejete, pane?" zajíkl se a s hekáním se sehnul pro pisátko.
Cizinec se usmál. "Zaprvé - usušit. Zadruhé - něco teplého k pití. Zatřetí - tohle," položil na stůl několik papírů.
Starý muž vystrčil hlavu zpod stolu a vrhl letmý pohled na bílé listy, kupodivu suché a čisté.
"Zaprvé a zadruhé si poslužte podle potřeby," přistrčil muži konvici s čajem a odkudsi vykouzlil šálek se vzorem zlatých lístečků. Poté sáhl po brýlích.
Chvíli četl, pak vzhlédl: "A váš kód, pane?"
Cizinec usrkl horkého nápoje. "Tanečník es čé."
"To už byl obnoven?" zarazil se stařík.
Muž tiše odvětil: "Nikdy nebyl zrušen."
Odpovědí mu bylo prudké nadechnutí. Po chvíli ticha se kmet pomalu pustil desky stolu a téměř neslyšně zašeptal: "Vy jste vážně ten původní Tanečník?"
"Zdá se vám, že nejsem?"
"Všichni tvrdili, že je - totiž že jste mrtvý."
"Možná jsem," zašklebil se na staříka Tanečník. "Ale k věci. Pokud mi okamžitě nedáte informace, co se týká toho... subjektu, budu mrtvý já a možná i vy. Vše je jenom otázka času. Velice krátkého času."
Drobný mužík horlivě přikývl a odběhl. Zanedlouho byl zpět s tenkou knihou. Na obalu měla narychlo rukou naškrabaný nápis: Deprese No. 501280.
"To je všechno, co máte?" přijal z vrásčitých, třesoucích se rukou svazek.
"Je to souhrn veškerých dostupných informací. A já mám ještě jednu, sire," naklonil se spiklenecky přes stůl.
"Poslouchám."
"Deprese číslo 501280 tady byl před dvěma dny. Měl strašně odrbaný plášť, na obličeji masku. Tím, jak mluví, vážně dělá svému kódu čest. Za chvíli jsem měl hrozný pocit beznaděje. Musel jsem ho, i proti svému kódu, vyhodit. Chodí jako mátoha, ale..."
"Já vím, kdo je a co umí, lépe než kdokoliv jiný," přerušil Tanečník archiváře. Otevřel spis na náhodném místě a přelétl očima text: "Přesto ale potřebuji ještě pár informací navíc."
"Proč ho hledáte, pane?"
"Oni vám to neřekli? Dezertoval, dá se říct. Nejsme vojáci, jak víte, ale vhodnější výraz mne zatím nenapadá. Vlastně máte štěstí, že jste ho vyhodil," dodal po krátkém zamyšlení Tanečník SČ. Sklapl knížku.
"Už půjdu, díky za čaj. Chováte se, jak vám kód káže, Dobrosrdečný 057." Vstal a obřadně se uklonil. Vykročil ke dveřím, ale pak se zarazil: "Můžu ještě jednu otázku? Proč 057?"
"A proč es čé?" odpověděl Dobrosrdečný na otázku otázkou.
Tanečník se podivně usmál a v jeho očích se cosi zablesklo. "Věřte mi, to nechcete vědět, dědo. Opravdu nechcete."
Starý muž pokrčil rameny.
Sledoval Tanečníka, jak vychází ze dveří. Očekával, že znovu uslyší pádné údery bot o bílý mramor, ale okolí naplnilo ticho, přerušované jenom vzdáleným nešťastným kvílením ledového větru. Vyhlédl ze dveří.
Chodba byla prázdná.

Tanečník, který už byl venku, se zamračil do hustého deště. V tomle počasí má běhat za 501280. Ale jeho úkol je jasný. Aby zachránil spousty nic netušících lidí před náhlou depresí a chutí se zabít zdánlivě bez příčiny, musí prostě Depresi No. 501280 dostihnout. A pokud bude odporovat "zatčení", bude cíl zabit.
Znechuceně plivl na zem. Lidi ani neví, kdo všechno mezi nimi chodí a krmí se z jejich emocí. Jak by taky mohli, dodal v duchu.
Vykročil směrem, který mu intuice kázala následovat.

Depresi No. 501280 si pamatoval dobře. A pravděpodobně jako jediný z teď už bývalých spolupracovníků čísla 501280 věděl, že Deprese je žena. Na pohled vždy byla docela půvabná, ale střežil se nechat se tím oklamat. Po prvních několika promluvených větách většina jedinců ztratila víru v život. Tanečníka jako jednoho z mála to neovlivnilo.
Před časem souhlasila přidat se k jejich organizaci na ochranu lidí. Zakladatelova myšlenka byla, že kdyby si lidé uvědomili... Tanečník potřásl hlavou. Tohle mělo mizivou šanci na úspěch, a on si slíbil, že nad tím nebude uvažovat.
Nicméně, když se 501280 rozhodla s nimi spolupracovat, její úkol byl jediný: snažit se tu zatracenou depresi v lidech vzbuzovat co nejméně. A chvíli to fungovalo. Jenže, najednou se rozhodla k nim obrátit zády. Jako na povel polovina členů upadla do... Jo. Do deprese. Tanečníka vybrali jako způsobilého se s ní vypořádat, protože ji znal nejlépe.

Nadechl se vlhkého vzduchu a zamlaskal. Nebude daleko, jde pomalu a pravděpodobně momentálně pustoší nějaké město.
Doufám, že narazila na nějakého nenapravitelného optimistu, takoví ji dokážou zabavit celé dny. Ta holka si málokdy připustí neúspěch, běželo mu hlavou, když se sehnul k blátivé cestě.
Nemůže být pochyb. Tohle je její stopa. Vede dolů k řece. "Hmm, copak neví, že se nemůže utopit?" zašeptal cynicky do šumu vody.


Říkáte deprese? Vážně?

9. března 2013 v 10:42 | Taika |  Všeobecně
Kolik lidí na podobná témata píše úvahové články, které mnohdy nemají hlavu ani patu. Kolik jich se pokusí vysvětlit pojem. Kolik z nich napíše povídku. Fajn, nikdo jim to nebere, můžou... Otázka ale není "proč?", otázka zní "jak to udělat originálněji?"
Popravdě - těžko říct. Ano, můžu napsat srdceryvnou báseň o depresi. Jenže se mi do toho ani trochu nechce. Co kdybych se do nějaké pak propadla. Deprese je - s prominutím - svině.
Tak dobře, něco napíšeme, ať nejsme pozadu - mimochodem, první článek tohoto blogu, a hned je to takové téma? To jako vážně? Sice na to psát nemusím, já vím, jenže si nemůžu pomoct.

Někdo dostane depresi, když jej potká neúspěch ve škole nebo práci. Někdo jen tak, z ničeho nic. Někdo se začne utápět ve vzpomínkách a někdo, hahaha, se podívá do zrcadla a bum. Deprese.
Já ne. Ani jedno z výše uvedeného.
Deprese nemívám často, skoro vůbec. V zásadě jenom, když se rozhodnu něco udělat a neudělám to - čemuž se dá vyhnout. A tak se celkově udržuju v dobré náladě, když se zrovna neusmívám, tak se tvářím vážně, skráně ni slza nesmáčí. Proč také. Ale z mého hlediska je chování tohoto rázu naprosto běžné a normální.
A vy, lidi, nám nadáváte do optimistů.