Why is this a fukken DIARY

28. března 2015 v 20:02 | Taika |  Tiny invisible secrets
The thing is, I've got no fucking idea what to do with my life. At the moment, I don't feel like doing anything. There are no songs for me to fit my mood and ease this empty, dead feeling I've got inside me. It's filling me, welling up so much it looks like it'll overflow, this nothingness, this scary, vast abyss I'm being sucked into.
My inspiration's dead. Dead like last year's anime season, dead and stiff and buried deep in infertile soil. And even though I'm usually so good with words, right now, everything's so fucked up that I can't think of anything of at least average quality. I keep making typos and my whole body feels like it's going to fall limp any second, like the muscles that are helping me to sit straight are going to give in any second.
Everything that I've been trying to ignore up until now is getting to me. People are bothersome. I am, too, bothersome. I feel listless and yet, I feel so weirdly stirred up, my head's a mess and if I were to talk to anyone right now, nothing would come out, I would just stand with my mought gaping open and moving my lips silently like a fish.
I feel mute. I want to cry, I want to shout, I want to kick around and break stuff, I want to get loose and run through the fields and into the wild, get lost in the forest at night and find my way back home in the morning with my throat hoarse from crying and my hands, arms, feet and legs all slashed up because of thorny twigs and vines.
Because I want to feel happy. And if there's anything that could be called happiness, it's the feeling of knowing there's a place for me to return to, the feeling of having a safe sanctuary.
I'm failing. Falling apart and failing. I'm desperate to feel like a normal human being, but I can't. I'm scared and in pain, and even so, I feel so numb.
I want to run away. From myself.
There are people who love me. Wasting their love on me. On the unworthy, detestable me. Why? I don't want to have thier love. They're making me indebted to them. Bound to them. I'm scared.
And so I run.I run from them. From myself, too.
I just want to be free of all of this.
 

Poslední úder srdce

15. března 2014 v 12:10 | Taika |  Tanečníkova cesta
Bylo tomu už velice, velice dlouho, co Tanečník opustil Organizaci, pohodlný velký dům a krásnou sousedku, pro kterou měl slabost. Pokud můžete říkat dvěma rokům dlouhá doba.
Bylo tomu už velice dávno, co viděl některého ze svých nemnohých přátel. Všichni z nich byli Nesmrtelní, zrovna jako on.
Bylo tomu už příliš dávno, co naposled žil. Zhruba tak... no, přesně na den šest set let.
Jeho srdce přestalo tlouci zhruba v době, kdy nastoupil do Organizace. Teď měl místo srdce jen obyčejný kus příčně pruhované svaloviny, který se stahoval v rytmu jeho tepu. I měsíc tehdy spatřil naposled - od té doby na nebi viděl pokaždé jen pomalu rotující, velký šutr, který odrážel sluneční světlo. A slunce nebylo nic víc, než jen obrovská žhavá koule plynů, neustále měnící vodík na hélium.
To, že nechal za zády celý ten bordel, co způsobila Organizace, mu lidství nevrátilo. Měl tvar člověka, ale člověkem dávno nebyl.
Když narazil na někoho z Druhé strany, zabil ho. Jinak většinu času trávil ve své chatrči ukryté hluboko v lesích, obklopen absolutní bezzvučností. I ptáci většinou ztichli, kdy se vrátil domů.

Byl sám.

Byl sám a nesnášel to, ale zároveň se v tom vyžíval. Mísila se tu samota s osaměním. Organizace mu už nešlapala na paty, ale přátelé také ne, protože ti zůstali za těmi nechutně světlými zdmi, kde bylo všecko bílé, růžové a zářící a pozitivní. Málokterý z nich kdy vyrazil do terénu, a Tanečník za nimi chodil především proto, aby si odpočinul a na okamžik se nechal nakazit jejich optimismem. Protože... tam venku, za těmi pomyslnými stěnami, tam bylo bahno, špína, nenávist, zášť a smrt. A jejich původci byli ti, kteří za ty zdi odešli dobrovolně. Pochopitelně, Tanečník nebyl výjimkou. Ani Katsutoshi ne, když už tak o tom přemýšlel. Ostatně, co ten asi dělá? napadlo tmavovlasého muže, když seděl na břehu tiše bublajícího potůčku a máchal si bosé nohy v jarní ledové vodě.
Jeho mobil zabzučel. Podíval se na displej a ušklíbl se. Slečna Neronová mu telefonovala skoro denně, a on jí to většinou nezvedal. Občas ano, ale jen proto, že měl výčitky svědomí, a tak mluvil rychle a stejně brzy ukončil hovor. Tentokrát se rozhodl jí vyhovět, a tak stiskl zelené tlačítko a přiložil telefonní aparát k uchu. "Dobrý den," řekl.
nAZDAR, tANEČNÍKU,ozvalo se namísto příjemného hlasu jeho bývalé sousedky. hÁDEJ CO? jE DO TEBE ZAMILOVANÁ. žE NEVÍŠ, ČÍ DCERKA TO JE? mÉHO NEJVĚTŠÍHO RIVALA. a TY JI NEDOSTANEŠ, ANI KDYBYCH JI MĚLA OSOBNĚ ZABÍT.
Závisti, ty svině, neodpustil si Tanečník, když rozeznal ten sykot. Co jsi s ní provedla?
Odpovědí mu byl zlomyslný smích. zATÍM NIC, DRAHOUŠI. tAKY JSEM TĚ CHTĚLA, PAMATUJEŠ?
Drž klapačku, zavrčel Tanečník. Nech ji být, než se doopravdy naseru.
aLE ALE, CO TEN SLOVNÍK? nEBUDE S TÍM MÍT nEJVYŠŠÍ PROBLÉM? odpověděla Závist se syčivým uchechtnutím.
Tak ten je mi dost ukradený, odsekl muž a podvědomě pohladil jilec svého meče. Od doby, kdy odešel z Organizace, ho neodložil. Už mi nevelí.
pOČKEJ, CO? tYS ODEŠEL Z... nO TY BLÁHO. tO BUDOU MÍT NAŠI RADOST, AŽ JIM TO POVÍM. V jejím hlase znělo nepředstírané překvapení. Zapípání ohlásilo konec hovoru.
"Ty mrcho odporná," zamumlal válečník a vstal. V ten okamžik se mu mozkem rozezněl hlas, který dobře znal, hlas Nejvyššího.
Tanečníku! Potřebuji Vaši Pomoc! Vím, Že To Není Úplně Vhodné, Ale... Moje Dcera Byla...
Drž hubu, odpověděl Tanečník. Už jsem na cestě, abys věděl. Prostě mlč a nech mě dělat, co uznám za nutné.
Vykročil vpřed, a jeho duše se jemu samému zdála pustší než jindy. Jeho nitrem znělo hluboké ticho, a on tušil, že pokud brzy nedorazí, kam potřebuje, asi z něj ohluchne.
Nenáviděl to.
Ale těšil se.
Jediná potíž byla v tom, že Tanečník věděl, že slečna Neronová nemá o Organizaci a Nelidech, natož o Nesmrtelných, nejmenší ponětí, přestože jejím otcem je ten největší mamrd ze všech výše zmíněných. Kdyby totiž alespoň něco tušila, s největší pravděpodobností by poznala Tanečníkovu rasu. Možná i kód. A rozhodně by ho nepožádala o telefonní číslo.
Bylo mu jí vážně líto.

Jinak to nejde

22. prosince 2013 v 20:56 | Taika |  Tanečníkova cesta
Omnouvám se, že je to tak krátké, ale nemám moc času.

Sněžilo. Mráz se na oknech pokoušel malovat ledové květy, a moc mu to nešlo.
"Zasraná zima, zasranej sníh, zasranej mráz, zasraný Vánoce, zasraný auto tou bílou zasranou věcí, zasraně." Toho dne by Tančník za pronášení slov příbuzných slovu "zas*aný" mohl dostat diplom, kdyby to, co dělal a drtil mezi zuby, když odklízel bělostnou sněhovou nadílku kolem svého zamilovaného černého Audi, nebylo proti pravidlům Organizace. Zasraná Organizace, dodal v duchu, když si na ni vzpoměl. Kdo ji vlastně potřebuje, když to vypadá, že jedinými fungujícími členy jsme my tři, totiž já, Rychlá Střela - blbý jméno, že on jí ho vymyslel "taťka" - a Katsutoshi.
"Zasraně už!" zařval Tanečník znovu, když mu za krk padla z nějaké větve hromada sněhu. Praštil hrablem na zem. Prachový sníh se zvířil a pokryl jeho černé oblečení světlými hvězdičkami. Tadeáš se vzdal, nechal všechno, jak to leží a běží, odvrátil se a naštvaně odkráčel domů.
Rozhodl se. Nebylo to jednoduché, to jistě ne - ale nakonec mu bylo jasné, že to udělat musí.
Sedl si před krb do tureckého sedu a upřel pohled do plamenů. Vyslal signál přímo k Nejvyššímu. Organizace pracovala vždycky, svátky nesvátky... alespoň donedávna.
Nejvyšší, řekl bez obalu.
Tanečníku? Čemu Vděčím Za Vaše Volání?
Nevěděl jsem, jak vám to říct, takže to řeknu jednoduše, po lidsku. Dávám výpověď.
Cože?
Slyšel jste dobře. Tanečník litoval, že nevidí, jak se Nejvyšší tváří. Přál mu to, dědkovi.
Myslíte To Opravdu Vážně? Jste Jedním Z Našich Nejlepších...
Přesně tak, jedním z vašich nejlepších. Nadjete si někoho jiného, třeba i lepšího, přerušil jej Tanečník.
Popravdě, Jste Nejlepší Z těch, Které V Současnosti Máme.
Už nemáte. Seru na vás, na všechny. Veselý zkur... eh, veselé Vánoce, Nejvyšší. No, kdybyste něco potřeboval, víte, jak mě máte hledat. Ukončil komunikaci a vstal. Po paměti hmátl do skříně, vyndal z ní meč v odřeném pouzdře a polaskal jej pohledem. "Tak pojď, jdeme."
Vzal mobil, peněženku s vysokým finančním obnosem, který nedávno vybral z banky, po krátkém zamyšlení z ní vytáhl falešné doklady a hodil je do krbu.
Oblékl si kabát a vyšel ven. Sníh v jeho stopách tál a odkrýval holou zem.
Zamknul auto i dům a klíče od obojího hodil do kanálu, poté se obrátil a zazvonil u sousedky.
Otevřela mu s věčným úsměvem na rtech. "To jste vy? Pojďte dál."
Smutně potřásl hlavou. "Nezlobte se, ale ne. Přišel jsem se rozloučit... řekněme, že se stěhuji."
"Stěhujete?" Vypadala, že je docela v šoku.
Přikývl a povzdechl si. "Než odjedu, chtěl jsem vám říct, že jsem vás měl rád."
"Rád rád?" reagovala jako desetileté děcko.
"Ne. Jen rád," odpověděl, naklonil se k ní a letmo ji políbil na rty. "Ale hodně rád."
Zčervenala. "Počkejte," vyhrkla. "Dejte mi číslo."
Usmál se. "Nebudete mi ho věřit."
"Jen mi ho řekněte," trvala na svém.
"000 000 000. Ale pokud vás nemám uloženou v mobilu, tak se mi nedovoláte."
"Pište si moje a zkusíme to." Nadiktovala mu svůj telefon a pak dychtivě napsala na klávesnici 000 000 000.
Tanečníkův mobil začal vyhrávat melodii pochmurnou jako měsícem ozářený hřbitov. "Vidíte, funguje to," pozvedl Tanečník koutky vzhůru. "Sbohem, slečno Neronová."
"Na shledanou, Tadeáši."
Nesouhlasně zavrtěl hlavou. "Ne, obávám se, že ne. Sbohem." Odvrátil se od ní a nechal ji tam stát s mobilem v ruce. Sníh pod jeho chodidly zase tál.
Sbohem.
 


Hahahahaha... Nope.

22. prosince 2013 v 17:39 | Taika |  Všeobecně
Tak jo, vztahy, taková ta věc, co v příbězích lidem mně podobným připadá nezajímavá a nudná? Lidi na ně mají rozdílné názory, to jo. Někteří strašně kchůl lidi třeba chodí kolem a tvrdí, že nenávidí vztahy, lásku, blablabla... No a?
Nečekejte od tohohle článku nic. Je to blábol. Bla, bla. BLA!
Vztahů je X. Třeba ve fyzice. Není to jenom láska, je to úplně cokoliv si vzpomenete... Sakra, co to zase melu? Ehm, ehm.
Sakra, já mám dneska v hlavě úplně vymydleno. A to jsem si myslela, že mám IQ vyšší než tající sníh.
No dobře, připouštím. Může to být tím, že nemám zrovna vřelý vztah se svým bývalým, a jelikož mi nedávno psal "Co děláš na Silvestra," mám chuť přeměnit svůj vztah k většině věcí na vztah destruktivní. Jo, rozbíjet věci. To by se mi líbilo.
Vztah, vztah, vztahovačná. Jo, to jsem. Někdy. Často. Vlastně skoro furt.
Nebo jsem vypatlaná zkrz to, že chudák Tanečník tam někde trčí a... dyť já vlastně ani nevím, kde jsem u něj skončila. Ach jo. Tak fajn, no. Jdu to honem spravit.

Volba

24. října 2013 v 21:53 | Taika |  Nenápadné odkašlání
Kašlat na politiku, já mluvím o výběru. Vždycky je možnost volby, ať se nám to líbí, nebo ne. I když mnohdy jsou všechny možnosti dost na... nic.

Kudy mám jít, kudy se dát
Kterou z těch cest nohy mě povedou
Přece jen nemohu dlouho stát
Na rozcestí

Nemohu vědět, co přihodí se
Až nakonec vyvolím si jednu z pěšinek
Co když jednou dostanu se
Já na scestí

Špatná stezka, jedna z mnoha
Vrátit se už nelze, jak všichni dobře víme
Co zbylo teď? Chvíle pouhá
Prázdné pěsti

Chuť přepáleného tuku

23. září 2013 v 19:46 | Taika |  Všeobecně
Malý příběh o krátkém hamburgeru

Z vedlejších živočišných produktů, éček a barviv
Byl jednoho dne zrozen hamburger malý
A když se po pouti dlouhé dostal do McDonaldu
Dvě děti se o něj pro nic za nic pohádaly

Hranolková žluť

Občas se stane, zdá se mi
Že papírové brambory
Tichounce rostou pod námi
Nedají žrát se - potvory

Kde je můj cheeseburger

Kde je mu konec, ach kam mi zmizel
Můj cheeseburger, za nějž moc jsem platil
Krucifix do háje, jaká to svízel
Byl mi ukraden, nebo jsem ho ztratil

Vládce

23. září 2013 v 19:30 | Taika |  Nenápadné odkašlání
Srandovní, co všechno člověka napadne, když jde večer sebrat prádlo ze zahrady, aby na něj nepadla rosa, nebo aby v noci nezmoklo.

Zavanul vítr a náhle tam stál
Uprostřed listů vířících v kruhu
Tajemný rytíř, temnoty král
Na rtech úsměv, v očích černou duhu

Hlubina nebes skryta za těmi zraky
Noc plná hvězd, jež ztratily svůj jas
Na jeho ramenou černobílé straky
Hedvábná šerpa ovíjí jeho pas

Srdce tak černé jak havraní peří
Hřejivé, planoucí jako hřích sám
On sám je hříchem, aniž v něj věří
S úsvitem zbyde z něj jen pouhý klam

7862 let - část druhá

28. července 2013 v 14:57 | Taika |  Tanečníkova cesta

Oknem bylo vidět, jak se zdánlivě samovolně otevřela banka v plotě a odhalila tak překvapenou slečnu Neronovou, jak se rozhlíží. Pokrčila rameny a šla dál. Branka se zavřela.
Když následovala pěšinku za roh a ztratila se jim tak z dohledu, Tadeáš vstal.
Vsaď se, že jakmile vejde, usměje se, pozdraví, zeptá se, jak se mám, potom se bude divit, že mám návštěvu, a pak se mi bude pokoušet vnutit nějaký zahrádkářský časopis, pohlédl na Květoslava.
Založ si zeleninovou zahrádku. A sázím se. Když prohraju, tak se učešu. Když vyhraju, tak si tu zahrádku založíš, odpověděl stejným způsobem Katsutoshi právě ve chvíli, kdy se otevřely dveře.
"Dobrý den, pane Černý," vstoupila sousedka s úsměvem. "Jak se máte? Jéje, vy máte návštěvu? Já se jen chtěla zeptat, jestli si nechcete půjčit nějaké tyhle časopisy," zamávala tím, co držela v ruce. "A taky bych vás chtěla poprosit, nemáte sypaný zelený čaj?"
Nojo, a kdo vyhrál? Kdyby nepokračovala, byl bych to jasně já. Jsem to pořád já? zajímal se Tanečník.
Katsutoshi neznatelně pokrčil rameny.
Tadeáš sáhl pro pikslu s čajem, trochu odsypal do malé skleničky s víčkem a spiklenecky se zasmál na slečnu Neronovou. "První sklizeň. Mimochodem, toto je můj dobrý známý, Květoslav Rezný," ukázal na svého návštěvníka.
S díky nádobku přijala a usmála se na Květoslava: "Těší mne, Neronová." Tanečník chvilku rozpačitě postával. Přemýšlel, jestli ji má pozvat dál, nakonec to však vyřešila za něj: "No, když máte návštěvu, tak vás nebudu zdržovat. Stavím se jindy, nashledanou," usmála se a chtěla odejít.
Tadeáš k ní opatrně nápřáhl ruku. V tom okamžiku její pohled zesklovatěl. Jako omámená přistoupila blíž, až se její tvář dotkla Tanečníkových prstů.
Páni, je úplně mimo. Nevím, jak to děláš, ale vím určitě, že nesmíš, upozornil Katsutoshi Tanečníka. Ten na svého přítele úkradkem pohlédl, pak pokrčil rameny a svěsil paži. Slečna Neronová zamrkala, trochu zmateně se usmála a vyrazila ke dveřím.
Tanečník se za ní chvíli zamyšleně koukal. Pak se obrátil na Katsutoshiho: "Poslouchej, proč jsi mi vlastně ráno posílal echo, že přijedeš? To nemáš ve zvyku."
Katsutoshi odvrátil pohled od Tanečníkovy sousedky a zvážněl. "Pamatuješ si Depresi No. 501280?" řekl.
Tanečníka to zasáhlo přímo do černého. Co je s ní? Aniž si toho byl vědom, přešel do mluvy Organizace. Tolik byl rozrušen.
"Nono, klid," broukl Katsutoshi. "A s tím týpkem je to, že nebyl jediný, kdo se odmítl chovat podle pravidel."
Tanečník se posadil. Povídej.
"Říkal jsem klid," upozornil jej Květoslav znovu.
Jeho přítel pokrčil rameny. "Tak kdo je další?" řekl, jakmile se násilím uklidnil.
"A-77 a BKK. Po Depresi pořád zůstal nepořádek, ačkoliv jsi většinu vyčistil. Ty dvě mrchy," Katsutoshi si odplivl do květináče a setkal se s Tanečníkovým nesouhlasným pohledem, "lezou holkám do hlavy a přiživujou se. Ty chuděry pak..."
"Já vím," přerušil jej Tadeáš. "Extrémně hubnou. Tys přišel, abys mě vytáhl na lov?"
"Škodná, která nepatří do Organizace, smí být lovena i bez přímého rozkazu," podotkl tiše Katsutoshi.
Tanečník se na něj chvíli díval. "Doufám, že víme, co děláme," řekl nakonec a otevřel skříň, odkud toho dne podruhé vytáhl těžkou zbraň se stříbřitou ocelovou čepelí.
"Do těch dvou si bodnu opravdu s chutí," řekl téměř krvežíznivě.
"Nech mi jednu," reagoval okamžitě Květoslav.
Tanečník pokrčil rameny a obrátil se k odchodu. Jako jeden z mála členů Organizace měl vyvinutý jakýsi bůhvíkolikátý smysl, který mu dokázal sdělit místo, nebo alespoň oblast, kde se nacházela osoba, na kterou zrovna myslel. A to i v případě, že se jednalo o Nelidi a Nečleny v jednom. Ale do této míry vyvinuté hledání měl jen a pouze Tanečník.
"Sehnal jsem nám podporu," ozval se Katsutoshi za jeho zády.
Koho? zajímal se Tanečník.
Rychlou Střelu, zněla odpověď.
Tanečník se zastavil tak prudce, že mu blonďák narazil do zad. Rychle přemýšlel, ale ať dělal cokoliv, tenhle kód neznal. To mohlo znamenat dvě věci. Buďto se mluví o nějakém novém členovi, nebo už po těch šesti stech čtyřiadvaceti letech začal zapomínat. A vzhledem k tomu, že ani Katsutoshi by neudělal takovou hovadinu, jako je braní nováčků na masakry do terénu, zdálo se, že se z Tanečníka pomaloučku stává sklerotik.
Kdo to je? řekl nakonec.
Já, ozvalo se zpoza stromu nesměle. Tanečník se otočil po hlase. Střízlíku? vyhrkl udiveně. Obrátil se na blonďatého mladíka: Co má tohle vlastně znamenat?
Je to moje dcera, vysvětlil Katsutoshi trochu ublíženě. A neříkej jí Střízlíku. Jejím šípům bys asi neuhnul ani ty.
Tanečník si teprve nyní všiml, že Střela svírá luk. Pokrčil rameny. Ale předpokládám, že pořád mám nejvyšší postavení z nás tří, že jo, řekl zachmuřeně. Takže s A-77 a s BKK mluvím já.
Oba přikývli.
Tak jdeme.
Rychlá Střela oběma dala ruce na ramena. Musela se na to postavit na špičky. Ozvalo se tiché mumlání slov, která Tanečník už jednou slyšel. Následovalo už známé puff a všichni tři zmizeli.


Puff.
Stáli na podstavci pomníku, za nimi stála socha nějakého muže a nezúčastněně pozorovala okolí. Tanečník nikdy nepotřeboval znát důležité osobnosti lidských dějin. Dokonce ani tehdy, kdy býval sám člověkem. Ani tahle socha mu nic neříkala, a on se na ni po pár sekundách přestal soustředit. Vycítil totiž přítomnost jedné ze dvou kořistí.
O dvě ulice dál je A-77, podíval se na své přátele. Katsutoshimu se po teleportu jako obvykle udělalo zle. Tanečník si povzdechl. Tak o ni se postarám já, a BKK vám najdu potom, pokud to nezvládnete sami.
Vyrazil davem. Bylo něco po poledni, ale docela chladno, protože nebe se zatáhlo mraky. Schylovalo se k dešti. I Tanečník, když se prodíral mezi lidmi, si toho všiml. Neopoměl na adresu dešťových mraků pronést šťavnatou nadávku.
Nikdo jej neviděl. Pohledy kolemjdoucích se samy od jeho vysoké temné postavy odvracely.
"Jé mami, ten pán má meč," vypísklo nějaké děcko. Jeho matka se zamračeně rozhlédla. Její oči se dívaly přímo skrz Tanečníkova záda, jak je míjel. Neviděly ho.
Nad městem zahřmělo. No ještě toho trochu.
Ve chvíli, kdy do prachu dopadly první dešťové kapky, uviděl Tanečník na konci slepé uličky u ozdobné fontánky svou kořist. Opírala se o okraj a koukala do vody na svůj odraz.
Ačkoliv ji neviděl poprvé, nedokázal na ni několik chvil nezírat. Polkl. Na okamžik se zarazil. Tohle nedělal z rozkazu, takže mu do jeho konání mluvily jeho pudy. Nakonec se mu však v mysli objevil obrázek těch stovek dívek, které kvůli tékle mrše a její kamarádce BKK skončily jako kostry potažené kůží. Zamračil se a tasil.
Při tichém svistu čepele se ohlédla a narovnala se. Tanečník k ní pomalu kráčel, peč v pravici namířený špičkou k zemi. Prohlédl si ji. Oči zavázané černou páskou, dlouhé lesklé vlasy ohnivě červené barvy jí v měkkých vlnách spadaly přes ramena až na záda. Tělo měla perfektní, pokud Tanečník něčemu rozuměl. Dokonalé křivky ještě vynikly v upnutých bílých šatech na zip. Hlavu sice měla obrácenou k němu, ale Tanečník věděl, že jej pouze slyší a cítí jeho přítomnost.
Anorexie Stižená Slepotou. To ty vkládáš děvčatům do myslí iluzi tohoto těla a necháváš je věřit, že hubnutím jej dosáhnou. Taková pitomost. Jako by nestačilo, že i bez tebe je anorexie dost. Víš, já nejsem jako většina Členů. Například umím používat internet. Viděl jsem dobře, co s těmi chuděrami děláš. Za to zasloužíš smrt. Smrt bídnou jako nejšpinavější potkan v nejhlubším kanále.
Anorexie 77 se usmála a sjela zipem od krku kousek dolů, asi tak dvacet centimetrů. Opřela se zády o fontánku a mlčky naklonila hlavu s rusými vlasy.
Pokud tohle někdy na někoho zabralo, na mě ne, podotkl Tanečník. Když si rozhalila bílou látku na hrudi, Tanečník ukázal zuby v úšklebku. Čepel jeho meče hladce proťala bezchybnou pokožku. Když se zhroutila k zemi, zdánlivě neporaněná, křivila půvabná ústa bolestí. Tanečník se nad ni naklonil. Děkuji ti. Kdyby sis to nerozepnula, možná bych se trefil přesněji. Jsi smrtelně raněná, kdybys byla člověk, tak právě polykáš vlastní krev. Po chvilce tě dorazím a půjdu po tobě uklidit. A mimochodem, tvá kamarádka, Bulimie Kradoucí Krásu, před několika okamžiky dodýchala.
"Pak musíš být Tanečník," zašeptala. "Slyšela jsem o tobě. Nikdo, kdo se stal tvým cílem, neumíral snadno. A umřeli všichni. Ale i když mě zabiješ," zachrčela, "někdo mě nahradí. Vy z Organizace nejste jediní. Ne že by se mi chtělo umřít, ale náš Cech to přežije... a já se znovu zrodím."
Možná, odtušil Tanečník, ale chvíli od tebe bude pokoj. Mrcho bezkrevná, neodpustil si dodat. Čepel jeho meče projela jejím hrdlem, jako by nebyla nic než vzduch. Anorexie se zacukala a znehybněla. Její tělo začalo sesychat, nakonec zbyly jen kosti a ty se pomalu rozpadly v prach.
Bojovník za sebou zaslechl známé kroky. Ani se neotáčel, řekl jen: "Jak to šlo?"
"Dobře. Malá nezklamala," usmál se pyšně Katsutoshi.
Tanečník se zamyslel. "Dozvěděli jste se od ní něco?"
"Nemluvili jsme s ní. Měli jsme?"
"Možná," broukl Tanečník. "Jdeme domů, už se nemůžu dočkat, až budu zase Tadeáš. Dělá se mi zle."
"Stalo se něco?" divil se Katsutoshi. Jeho ppřítel potřásl hlavou: "Povím ti to jindy. Teď jdeme domů."
Puff.

7862 let - část prvá

8. července 2013 v 16:21 | Taika |  Tanečníkova cesta
Slunce neúprosnými paprsky sušilo poslední zbytky vody po dešti. Ve vzduchu se vznášel nenápadný mlhavý opar, díky kterému vypadalo okolí jistého malého městečka, jako by jej někdo zahalil do jemného zlatavého závoje.

Malé bílé stolní hodiny zdobené stříbrnými ornamenty tiše odzvonily poledne. Tanečník zaklapl knihu a vstal. Jeho obvyklý tmavý oděv ostře kontrastoval s jasnými barvami v místnosti. Přimhouřil oči.
"Ale ale, to už je hodin."
Vyhlédl ven. Na rtech se mu zavlnil poměrně veselý úsměv, pak se ale vyděsil, kde se to ocitl, a znovu zmizel. V hlubokých očích se odrazilo sluneční světlo, když vlahý vítr rozevlál záclonu.
"Je čas."
Položil knihu na stůl a otevřel skříň v rohu místnosti. Prsty přejel po rukojeti meče, pověšeného na zadní stěně.
"Meč, který nevrhá stín. Můj jediný a věčný přítel. Už jsem tě neměl v ruce dva týdny, odpustíš mi to? Nadešel den, kdy-"
Celým domem proběhl slabý, ale citelný otřes.
"Hej, TSČ, kde vězíš?" ozvalo se zvenčí. Hlas byl drsný, těžký a nesl v sobě slabý nádech... posměchu? Ne, to ne. To je jen zdání.
"-kdy tě znovu provětrám," pousmál se Tadeáš. Pořád si ještě nezvykl na to jméno, ani na to, že kolem žijí lidé. Pravda, na sousedku, slečnu Neronovou, si zvykl docela rychle, ale ti ostatní...
Kupříkladu pan Nejman, který bydlel přes ulici. Byl už poměrně, řekněme, pokročilého věku, a není lepší skryté kamery, než jeho pátravého zraku za závěsy.
Tanečník se znovu usmál, nebo spíše zvedl koutky mírně vzhůru. Večer už bude celá ulice vědět, jak je milý pan Tadeáš Černý "děsně pošahaný individuum".
Otevřel prosklené bílé dveře. Pod nízkými schody nedbale stál štíhlý mladík s polodlouhými blonďatými vlasy, které už snad celé věky neviděly hřeben, v zeleném triku a vytahaných maskáčových kalhotách, s očima barvy mechu. Ty však neodpovídaly jeho jinak mladistvému vzhledu. Odrážely se v nich stovky, možná i tisíce let.
"Ahoj, Tadeáši," pozdravil trochu uštěpačně. Obřadní úklona, kterou předvedl s naprostou dokonlaostí a elegancí, k němu absolutně nepasovala. O mnoho více pasovala k meči, který měl mladík upevněný šikmo přes záda.
"Ahoj, Květoslave," oplatil mu Tadeáš a uklonil se také.
Pak oba zároveň bez jediného slova tasili a zdánlivě zmizeli, jak rychle se pohnuli. Pan Nejman, který se ukrýval za záclonou, se podrbal na pleši.
Pohybovali se po zahradě za naprostého ticha, vypadali jen jako dvě nezřetelné šmouhy, jedna tmavší, druhá světlejší.
Ozvelo se zařinčení kovu o kov. Oba šermíři stáli tělo na tělo a zpříma si hleděli do očí, zkřížené meče mezi nimi o sebe skřípaly.
"Zlepšil ses," řekl pochvalně Tadeáš. V jeho hlase nebyl ani náznak únavy nebo zadýchání.
"Pořád na tebe nemám," namítl blonďák a lapal po dechu.
Oba v týž okamžik udělali krok vzad a vrátili meče do pochev. Následovala obřadní úklona.
"Chceš čaj?" zajímal se Tanečník s úsměvem.
"Ty se usmíváš." Znělo to skoro jako obvinění. "Už jsem tě neviděl dlouho se usmát upřímně."
Pokrčení rameny. "Takže čaj chceš."
"Ne moc silný."
Tadeáš pokynul návštěvníkovi, ať jde dál. Jen tak přes rameno broukl: "Víš, žes mě jednou skoro dostal?"
Blonďák zvedl pravou ruku nad hlavu, vztyčil ukazováček a malík a zvolal: "Katsutoshi střílí a skóruje!"
"Je ti kolem osmi tisíc let a chváš se jak puberťák."
"No pardon, 7862 let není kolem osmi tisíc."
"Když to říkáš, Květoslave."
"Oni si prostě nemohli vymyslet lepší jméno, když mě sem poslali," foukl si rozčíleně Katsutoshi alias Květoslav Rezný do ofiny, která mu spadla přes čelo.
"Říkáš ty. Mně se Tadeáš Silvestr taky nelíbí, ale co mám podle tebe dělat?" odpovídal Tanečník přes rameno, zatímco sypal pokroucené čajové lístky do konvice.
Katsutoshi se usadil na zem za nízký čajový stolek. Obratně chytil křehký porcelánový šálek, který přiletěl od Tadeáše.
"Rýžový porcelán? Pěkný."
"Proč tě vlastně poslali?" přisedl si vedle hostitel.
"A proč tu najednou jseš ty?" vrátil mu Katsutoshi otázku. "Já sám jsem tady z víceméně stejného důvodu: je klidová sezóna, takže překážím. Jenže, i přes dlouhodobé věrné služby-"
"Myslíš až na to, kdy ses na více méně dva a půl tisíce let zdejchnul?" přerušil ho s úsměvem Tanečník.
Květoslav mu věnoval dlouhý pohled. "Jo, jak pravíš. Takže, i přes poměrně dlouhé období věrné služby nemůžu říct, že bych byl váženější než ty, a to jsem o 7238 let starší. Takže žádnej barák, žádná Audina - pěkná, mimochodem - prostě jenom falešný doklady, kreditka s pořádným kapitálem, motorka a nazdar."
Tanečník přikývl. "Vůbec nějak celá Organizace poslední dobou smrdí, nezdá se ti?"
Blonďák mlčky souhlasil. Napil se zeleného čaje a pohlédl ven.
"Kdo to je tam vedle na zahradě?" zajímal se.
"To je sousedka Neronová, je vášnivá zahradnice," odpověděl lhostejně Tanečník. Možná až příliš lhostejně.
"Ty na ni máš zálusk," znovu použil obviňující tón Květoslav. "Není na tebe trochu mladá? Jí nemůže být přes třicet, tobě je 624... Styď se." Zářivě se na Tanečníka usmál a znovu usrkl teplého čaje.
Tanečník mu úsměv oplatil.
"Víš, kdybych si chtěl najít partnerku ve své věkové skupině, musel bych hledat u nás. To se mi nechce, znáš je. Ti shora tě pošlou na zakázku někam daleko, a ona tě druhý den ráno hledá s kudlou v přesvědčení, že jí zahýbáš s nějakou jinou z Organizace. To už mi stačilo, to už jsem jednou zažil."
"A zahýbals jí?" zajímal se Katsutoshi.
"Ne, a proto se se mnou pak rozešla," zašklebil se Tadeáš.
Chvíli si koukali do očí, pak oba jako jeden muž pronesli: "Ženské."
Ozval se zvonek. Tanečník se usmál jako krokodýl a zatáhl za nenápadnou šňůrku, která visela vedle záclony.

Nenapadá mě název, zase...

6. července 2013 v 13:03 | Taika |  Všeobecně
Zaprvé: uvědomte si prosím, že název mého blogu je značně zavádějící. Původně to měl být blog zasvěcený příběhu, na který jsem se časem vybodla a smazala jej, protože stál za houby.
Zadruhé: budu spekulovat. Pokud vám vadí lidi, co si povídají sami se sebou, tak se tento článek možná ani nepokoušejte číst.

Když jsem si tentokrát přečetla TT, první slovo, které mně napadlo, bylo "Wat?" Skutečně, nedělám si legraci. Jakmile jsem tu trapárnu zahnala ze svých mozkových závitů, začala jsem přemýšlet nad článkem. Nic mě nenapadalo, a tak jsem si zabrouzdala po jiných blozích, abych se případně inspirovala. A ejhle, co tu máme, najednou se mi před očima vyrojily spousty zajímavých věcí. Například jsem se dozvěděla, že někteří zde jsou zjevně skvělí odborníci přes ezoteriku a magii a kdovíco, jiní veškerou ezoteriku odsuzují a považují ji za další marketingový tah. Nebo za hovadinu. Tak vlastně vznikla zbytečná, nevyhlášená a nepřímá, zato důsledná "(f)lame war". Pak, ano, je tu pochopitelně ještě skupina lidí, kteří na všechno tohle kašlou a napíší třeba povídku. Osobně se mi nejvíce zamlouvá třetí zmíněný přístup. Také plánuji psát povídku, ale s mými plány to nikdy nebylo obzvlášť slavné.
Osobně ezoteriku neodsuzuji, protože o ní mnoho nevím. K mé blažené nevědomosti mi ovšem klade překážku fakt, že prý mám jakési nadání, nebo co. O tom také nic nevím, ale občas se dějí zajímavé věci. Stejně jim nechávám volný průběh, nevím, co bych měla dělat s takovými věcmi, jako jsou (údajně) léčivé ruce. Hm.
Kašlu na to, kašlu na odsuzování ezoteriky, kašlu na ezoteriku jako takovou. Radši napíšu tu povídku. K Tanečníkově cestě, kterou nikdo nečte, ale kterou mě baví psát.
A vy, kteří máte potřebu se hádat, nuže, směle do toho, perte se tady na blogu, hádejte se se mnou, s ostatními blogery, třeba vám to k něčemu bude.

Víry

5. června 2013 v 0:05 | Taika
Točí se víry pod kalným jezem
Trhají, stahují hladinu ke dnu
Voda a bahno odplaví meze
Všechny mé myšlenky splývají v jednu

Pak čirý vodopád čisté vody
Odplaví zbytek drnů a kal
Kolik jen voda napáchá škody
Protože člověk jí mnoho vzal

Zkusil ji spoutat a zavřít v řece
Přehradit ji a nový směr jí dát
Znečistil, když myl si v ní ruce
Bílý šat vod, kdysi však měl ho rád

Asi se budu živit věštěním...

3. června 2013 v 19:10 | Taika |  Všeobecně
... ale uhodnout toto téma týdne bylo nasnadě. Nevadí, aspoň to není podobná kravina jako posledně.

Legrační. Ne povodně, ale to, jak se my Češi snažíme dělat si ze všeho srandu, i z toho, že se nám topí sousedi. Sice jsou některé ty vtípky poněkud nevhodné, ale zatím si z toho pořád utahujeme. Až přestaneme, bude toho už i na nás moc.
Ale že je tam opravdu hnusně...

Mám jednu takovou naivní neuskutečnitelnou představu, sen. Že se jednou podaří navrátit krajinu do původního stavu, v jakém byla kdysi... Že lesy budou téměř neprostupné, pokud náhodní chodci a lovci neznají zvěří vyšlapané stezičky. Že řeky budou poklidně meandrovat, aniž by jim v cestě stály přehrady. A když se řeka rozlije, vpije to les, louka a okolní krajina. Jsem asi "šáhlá."

Ale něco na tom možná bude. Stejně tak, že se začaly domy stavět v údolí podél řek. Možná se pletu, ale když se podívám zpět někam opravdu hodně, hodně daleko: kolik hradišť nebo osad bylo poblíž řeky? Málo, ne? Kdysi byli lidé donuceni ve vlastním zájmu žít v souladu s tím, jak se vyvíjely přírodní podmínky kolem nich. Věděli, jak předejít vyplavení vesnice vodou, vypozorovali, jak poznat, že měla přijít sucha, kdy bude neúroda a jestli bude ten který rok dost zvěře v lesích.
A my, lidé dnešní, sice o tolik technicky napřed, ale přesto nejsme schopní si uvědomit, že narovnat koryto řeky není zrovna prima nápad a že přehrady to nezachrání, že když už jsme to koryto narovnali, takže není schopné pojmout tolik vody, že bychom se neměli pokoušet u něj bydlet, jako jehně ve lvím doupěti.

Historia magistra vitae.
To neplatí jen pro pohromy, jež jsme si na sebe přivodili. Ne?

Toto je můj názor. Možná si říkáte, že dneska na lidstvo držkujem všichni, a že bychom se radši měl hromadně pokoušet o to, aby se na lidi držkovat nemuselo. Dobře, tak mi pomozte.
Toto je můj názor. Do toho, směle jej vyvraťte, chcete li.

Chvástání přináší na rozdíl od trpělivosti trní

30. května 2013 v 16:01 | Taika |  Všeobecně
Abyste pochopili: kdysi jsem se holedbala, že jsem schopná složit básničku na cokoliv, ať už to jsou třebas smradlavé ponožky. A ejhle, najednou se objevují témata jako tři tečky a otazník, anebo Miloš Zeman, anebo chřestová sezona. Budiž, řekla jsem si. Jednou jsem se chvástala, tak to prostě tentokrát dokážu. A taky že ano.

Složila jsem ráno v abutobuse básničku o chřetové sezoně, přičemž jsem se lehce inspirovala villonskými baladami, takže to má podobný formát (ale ne úplně stejný).

Bohové, je jedno kteří. Dávná egyptská božstva, řecko-římský Panteone, bozi Asgardu, bohové zeměplošští! Vyslyšte mé volání a odhalte mi pravdivé odpovědi na tyto otázky: Ksakru, hrabe mi? Jak jsem mohla udělat takovou volovinu?

Nojo, tady je ta básnička.

Chřestová sezona

Oči mi údivem lezou z důlků
Chtějí snad prchnout, leč není kam
Zakrývám tu monitoru půlku
Je to žert, anebo pouhý klam?
Ach, tahle témata pitomá -
- jaká zas chřestová sezóna?

Což mám se zcela vzdát svého psaní
Na rozloučenou polibek dát?
Teď chřest mne vyhání, milí páni
Svírá mě mráz a plní mě chlad
Ach, tahle témata pitomá -
- proč zrovna chřestová sezóna?

Do stolu hlavou v zoufalství mlátím
Jak jenom můžu na tohle psát
Nic tím nezískám, svou čest však ztratím
Budete dlouho mě ještě s..t?*
Čumím, jak zřela bych démona -
- ta vaše chřestová sezóna!

Nevzdám se, já bojovat budu dál
Porazím tohoto démona
jenž slove chřestová sezóna!

*Pardon, vy útlocitní. Ale kde jsou témata, nad kterými se dalo uvažovat? Rozvíjet se? Já vám to povím... anebo radši ne. Protože bych se možná nevyvarovala nezdvořilých výrazů.

Diskutabilní věta

8. května 2013 v 11:59 | Taika |  Všeobecně
Mimochodem, než cokoliv řeknu: na toto téma plánuju psát i do Tanečníkovy cesty. Napadá mě celkem hezká povídka.

Upozorňuji, že tento článek je plný dohadů a úvah, které vznikají tzv. "na fleku".

A teď: čas neplyne rychleji, ať nám naše smysly říkají cokoliv. Čas je věčný a neměnný, bude tu, i když už nezbydou lidé, aby jej změřili. Byl tu před námi.
Věčnost je podivná věc. Těžko představitelná, že? Stejně jako nekonečno. Zkuste si nekonečno představit. Nemáte šanci. Vesmír a čas jsou spolu ruku v ruce už od... Kruci, když se na to tak podíváte, byl tu vůbec někdy nějaký začátek? Mám takové tušení, že ne. (Chcete mi tvrdit, že někdo přišel, tleskl, hodil do prostoru hromadu šrotu a řekl "Tak, a tady bude vesmír." ? A pokud ano, řekněte mi kdo a kde se vzal ten šrot. Bůh to nebyl, ááále, na to by klidně mohl být článek zvlášť.)

Vnímání času má každý rozdílné. Nemyslím tím jen individuální lidské mysli, tam se ten čas zpravidla liší jen nepatrně. Teď mluvím spíše o živočišných druzích. A možná organismech obecně, ať z toho naše milované kytičky nevynecháme.
Všimli jste si, že většina hmyzu neskutečně rychle reaguje na to, že jdete kolem, že máte v ruce plácačku anebo si nesete něco sladkého? Myslím si, že je to kvůli jejich vnímání světa. Hmyz nás vidí zpomaleně, nebo tak něco. (Ksakru, zní to blbě, že?) Ne, oprava: hmyz nás permanentně vidí jako objekty, které se pohybují pomaleji než oni. Což by také vysvětlovalo, proč se snáze přizpůsobují změnám prostředí, než třeba rostliny, které zjevně nedokáží reagovat na podněty z okolí ani zdaleka tak rychle, jako nejpomalejší zvířata. (Vynecháme fototropní pohyby u slunečnic a jim podobných kvítek, jo? To je trošku důkaz, že i květiny jistým způsobem vnímají čas. Jen tak mimochodem.) A co třeba lenochod? Hehe.

Čas má své místo jako antropomorfní personifikace v mnoha příbězích. Nejen v řeckých a římských bajích a pověstech (Chronos, Saturn), ale i jako Čas například v knize Zloděj času. Kdo mi řekne autora, aniž by použil google, má u mě bludišťáka. Čas také bývá často ztotožňován se Smrtí.
Jak by mohl vypadat personifikovaný čas? Chronos je děsivý titán (nemýlím-li se), Saturn je moudrý, ale přísný muž, Čas ze Zloděje času je půvabná dáma... Těžko říct.
Osobně bych viděla asi vážného muže s černými, dlouhými vlasy, oděného v černém a bílém rouchu, v jedné ruce knihu a v druhé přesýpací hodiny. Ve tváři má zvláštní výraz, jako by viděl všechno, co bylo, je a bude, v tmavých očích se mu zračí hluboký nekonečný vesmír. I přes to všechno, co viděl, jeho ústa naznačují lehký úsměv. V přesýpacích hodinách není žádný písek. Víří v nich právě to, čemu říkáme čas my myslící bytosti - hodiny jsou jeho nedílnou součástí, ač mohou mít jakoukoliv podobu.
Ano, usmívá se. Ale nevím proč.

Hmm, skutečně? Ale to je ták hlubokomyslné.

28. dubna 2013 v 21:55 | Taika |  Všeobecně
Chcete říci, že blogování teď znamená mít plná ústa (pardon, prsty) stížností na vlastní život? (Netvrdím, že nenajdete sem tam i nějaké kvalitní články, ale chce to snahu.)
Když už jsme u těch stížností, oukej, jdem si stěžovat. Na plnou hubu, totiž klávesnici:
1)Viz první věta tohoto článku. Kam se poděly časy, kdy se tu dalo narazit na zajímavá témata týdne? Na inteligentní články? Já vím: *Splách-hrrrk* Přesně tam.
2)Kde jsou ty časy (muhehe, mluvím jako osmdesátiletá babka), kdy si člověk zašel do prvního obchodu s obuví a tam, jéje, boty, co se mi líbí a potřebuju je. A jé, hleďme, ony jsou i pohodlné...
Na vysvětlenou: už jste někdy zkoušeli projít skrz asi osm obchodů, regál po regále, koukat po těch vysokých podpatkách, kytičkách, mašličkách, lesku, třpytu, nebo v tom druhém případě, nepohodlně vyrobených botaskách a ošklivých humpoláckých botách s podrážkou téměř na celou dlaň širokou, a hledat, jestli mezi tím šuntem náhodou nenarazíte na obyčejné, nevýrazné a pohodlné plátěné tenisky? Já si to nedávno vyzkoušela. Proklínám současné návrháře bot. Oni (ony?) to určitě nenosí, a pokud ano, chtěla bych kohokoliv z nich vidět ujít v těch růžových kytičkovaných boténkách na vysoké platformě tak těch pět šest kiláčků po polňačce. Moc moc.
3)Odřela jsem si paty. Je sice hodně riskantní kupovat boty na netu, ale nikdy se mi nestalo, že by ty boty TAK MOC nepružily. Pata takovéhle pevnosti je u bot naprosto nevhodná věcička. Au.
4)Mám si udělat neonově modrý pankáč dvacet cenťáků vysoký, aby si mě lidi všimli, když na ně mluvím? A nalepit si na něj rolničky, blikátka a možná nějaký ten starý klakson? Zdá se. A možná ještě něco ostrého.
5)Pořád si stěžuju, až mě to samotnou nebaví.*
*Kecám, pochopitelně. Víte, je spousta věcí, co si nechávám pro sebe, aniž bych musela. To, co je uvedeno výše, je spíše malá demonstrace toho, jak úžasně si umíme my lidi stěžovat a nadávat na úplně všechno. Jsou chvíle, kdy se stydím za svou příslušnost k lidské rase.
Na druhé straně, pokud svět směřuje tam, kam se mi zdá, že směřuje, za chvíli si to lidstvo podělá tak, že celá naše lidská, takzvaně vyspělá civilizace půjde do kytek (ano, narážka na květinové botičky, trička, kabelky, kabátky, kalhoty... i jako osoba pohlaví ženského bych si v tom připadala přihřátě).
Jak moc mě tohle nebaví. Jsem divná (jupí!), protože se nedržím proudu. Muhehe. Jsem divná, protože jsem fantasačka. Jsem divná, protože se bavím sama se sebou. Jsem divná, protože jako jedna z mála holek jsem naprosto a úplně spokojená se svou postavou. Jsem divná, protože se vlastně vůbec nscítím být člověkem. Jsem divná, protože mě fascinují cizí řeči (ve smyslu prostředek komunikace, ne drby). Jsem divná, protože se chci naučit bojová umění. Nějaká. Jsem divná, protože se strašně moc chci naučit vrhat sekerou, jen tak. Jsem divná, protože ráda čtu tlusté knížky s dlouhými nebo dokonce prapodivnými slovy, jako je třeba "křihouš".
Jsem divná, tak se z toho třeba postavte na hlavu. Vlastně se neptám, ne, opravdu si nekladu otázku, proč jsem divná, proč vlastně já. Někdo musí a já se svého úkolu zhostila dokonale.

Dokonalá shoda okolností

15. dubna 2013 v 18:00 | Taika |  Všeobecně
Tak po dlouhé době jsem se od plic zasmála, když jsem si všimla tématu týdne. Proč? To je jednoduchá odpověď - ale na dlouhé lokte.
Sleduji seriál Bleach (komu není znám: jedná se o anime, kdo chce vědět víc, tak ať použije staré známé UTFG pravidlo). Nedávno jsem si pouštěla díl... hmmm, 222? 223? Tak nějak.
Je tam souboj, kde spolu bojují Yumichika Ayasegawa (kladný hrdina) a Charlotte Chuhluhourne (záporný hrdina). Oba jsou to chlapi, ale přesto bojují v zásadě o to, kdo je krásnější.

(Magoři.)

Dohodnou se na tom, že ten, kdo umře, je ošklivější. A najednou se z už tak blbého souboje stala příšerná fraška. Milý Charlotte totiž neváhal a vytasil svou proměnu (Ressurection). To je stav, kdy se jeho (řekněme) druh promění ve svou pravou podobu. O to nikoho nemůžu ochudit. Dokázal tak nejen Yumichikovi, ale i divákům, jak příšerné ideály o kráse má.
Jen se podívejte, jak vypadá:
(mimochodem, pod tímhle obrázkem můžete najít i věty jako "Nice try, but still not as gay as Twilight.")
Což pochopitelně jeho soupeře pobavilo a složil se smíchy uprostřed souboje, stejně jako já za monitorem.
Jen tak trochu stranou, jeho spolubojovník, Madarame Ikkaku (který zrovna bojoval jinde), slyšel smích a komentoval to slovy "It souds like Yumichika is laughing his ass off. But that's impossible, he's fighting."
(Yumichika Ayasegawa. Ano, vím, ani on není zrovna výkvět anime krásy, ale vedle Charlotty je to hotový bůh...)

Abych vám vysvětlila, jakou to má spijitost s květem: oba dva mají jako speciální útok květiny; Charlotte má "Královnu růží", (což je prostě bílá růže v černém trní, kdy pomalu umíráte, odříznuti od okolního světa, zatímco vás pomalu zasypávají okvětní plátky růží), a Yumichika má jakousi liánu, která není, a to opravdu zdůrazňuji, není podobná vistárii (protože Yumichikův meč má osobnost, a nemá rád vistárie, respektive jejich obvyklou barvu).
Samozřejmě, kladný hrdina vítězí, jak jinak.
A ještě trochu květinovosti: museli byste je slyšet hovořit (resp. hádat se), abyste pochopili, jak velkého narcismu se oba dopouští.

Omluvuju se, obrázky jsem si prostě vygooglila.

Štvete mě

10. dubna 2013 v 19:42 | Taika |  Všeobecně
...a to nejen v tom významu, že mě iritujete, rozčilujete, provokujete a vůbec mi pořádně lezete na nervy. Proč se já vůbec píšu s kvalitními články, když si všichni přečtete jen ten jeden, to blbé téma týdne, pokýváte hlavou, a pak už si nepřečtete vůbec, ale vůbec nic? To je ten první způsob, jakým mě lidi štvou.
Druhý způsob je ten, že mi pořád nedají pokoj a někam mě ženou, do něčeho nutí, něco po mě chtějí. Učitelka článek do školního časopisu, rodiče samé jednušky na vysvědčení...
A já čekám a nemůžu se dočkat, až už od toho (obojího) budu mít pokoj. Čekám na poslední dubnový víkend, až bude bitva Heroes V a já si zase odnesu zpoustu modřin a spoustu srandy. Čekám, až bude květen a bude víkendový kurs (nejen)sebeobrany pro, jak jinak, nás - něžné pohlaví. Čekám, že bude anime-fest v Brně nebo tam někde a že tam možná půjdu. Čekám, že konečně začnu pořáně cvičit. Čekám, až budu mít čas na kreslení komiksu, spolu s kamarádkou. Čekám, až budu mít možnost, čas a inspiraci k napsání knihy, k čemu se tak dlouho dokopávám.
A nemůžu se dočkat, až jednou vstanu a udělám všechno, co plánuju.
A místo toho sedím u počítače, hanba mi.
Není to nedočkavost v tom pravém slova smyslu.
Je to spíše nečinnost.
Do morku kostí hlodající nečinnost.
Něco vám řeknu. Pokud ani jeden z těch, co to bude číst, nesplní mé očekávání, že krom toho, že pokývá hlavou, si půjde přečíst i jiné články, tak... nevím, co udělám. Asi nic, upřímně. Co můžu dělat? Nic, no. Postavit se na hlavu a přát vám honě štěstí.
Ano, další věc, které se nemohu dočkat: až si nědo přečte víc článků než jeden.

Chtěli jste to, máte to mít!

7. dubna 2013 v 13:24 | Taika |  Všeobecně
Přímo tady si představte nadpis...

...protože já žádný "origo" nadpis nevymyslela. Chtěli jste šipky, je to tak? Fajn. Sice nemám ponětí proč, ale tady máte takovou tu věc, co ukazuje směr, a dokonce dvakrát, abyste neřekli, že na vás šetřím.
Co to je šipka, vám vysvětlovat nebudu. Jednak jsem to čistě teoreticky už udělala, jednak by to měl vědět každý člověk starší čtyř let.
Víte, co je na šipce zajímavý? Ukazuje směr, a dokud ukazuje nějaký směr, ať je to kamkoliv, furt je to šipka, ať ve skutečnosti vypadá, jak chce. A víte, co je na šipce ještě zajímavý? Vůbec, ale vůbec nic.

A já jsem stejně šla a napsala to. Proč? Protože se nudím. A protože existují spousty zábavnějších věcí, než se kupříkladu učit o reakcích kovů alkalických zemin s kyslíkem, kdy vznikají příslušné oxidy, peroxidy, hyperoxidy a uhličitany. A možná ještě něco.
A mimochodem, nesahejte na alkalické kovy, rozežere vám to ruku. Protože to reaguje i s vodou za vzniku příslušných hydroxidů.

Neříkejte, že nevíte, že na povrchu vaší kůže je voda?

Ach jo. Víte co, třeba mě pověste za uši do průvanu, ale co chcete, abych vymyslela na šipky? Šipky. Ukazuje to směr. Vypadá to asi takhle: ↑↓↨→ A nic dalšího na nich nenajdete. Na těchhle.

Jasně, pak jsou ještě šipky, se kterými se vrhá do terče. Angličani tomu říkají darts nebo tak nějak. A taky s tím nic není. Teda, pokud se nepřepíšete a namísto D ve slově D A R T S nenapíšete F. Pak s tím je malé nedorozumění a velká spousta blbé srandy.
Ale... šipky nejsou zábavné. Můžete tvrdit, že nebyly vymyšleny k tomu, aby byly zábavné, no ne? A máte pravdu, nebyly. Z toho ovšem vyplývá, že šipky jsou strašně nudná věc. Ale psát můžete o všem a "papír" snese všechno. Lidi ne. Už někoho z vás trefili šipkou do hlavy? Pokud ano a pořád žijete, pravděpodobně jste praštění. (Ne, šipkou mě zatím nikdo netrefil.)

Hmmm, tak mě napadají ještě šipky do kuše. Ty by mohly být zábavnější. Třeba když se střílí po terči. Nebo po holubech. Nebo po sousedech. Jé, veverka.
Až na to, že někteří z vás ani neví, jak taková kuše vypadá a budou to skloňovat "kuš".
Pro informaci: kuše je historická střelná zbraň a vypadá asi takto:
Náboje do ní mají různou hlavici neboli hrot (to jako špičku) i "takový ty peříčka vzádu", jak by řekl můj nejmenovaný mladší sourozenec. Nebudu vám to tu vypisovat, jenom připojím zdroj, odkud jsem vzala obrázek (ano, použila jsem staré známé UTFG pravidlo), a dodám, že to je poměrně zajímavé počtení.

Zbloudilý poutník

21. března 2013 v 16:10 | Taika |  Všeobecně
Zbloudilý poutník

Kudy vede stezka prašná
Kudy jen chce srdce jít
Přes rameno těžká brašna
V bílém ledu slunce svit

Ten vlak v dálce na kolejích
Snad za mořem má svůj cíl
Já netoužím po trofejích
To co chci je více sil

Led a vítr duši šlehá
Co bič spleten z bodláčí
Kde je víra a kde něha
Tuhle noc už nepláči

"Jako kámen tvrdé duši
Neděje se příkoří
Nesrazí ji střely z kuší
Zdolá každé pohoří"

Ztratíš všechno milované
S vlakem jedeš dál a dál
Co děláš se neodstane
V tomhle písku nejsi král


Jen tak mimochodem, nevíte někdo, jestli je nebo není limitován počet článků, které se mohou napsat na téma týdne?

Poslední vagónek v dálce

19. března 2013 v 19:04 | Taika |  Všeobecně
Kdo by to byl řekl, i já můžu dostat tenhle druh nálady.
Znáte to. Sedíte, civíte do prázdna, v uších vám hraje něco na způsob
I'm tired of being what you want me to be
Feeling so faithless, lost under the surface
Don't know what you're expecting of me
Put under the pressure of walking in your shoes
Every step that I take is another mistake to you

Linkin Park - Numb.
Jo, připadám si taková... navíc, jako ta slečna v tom klipu. Úplně ji chápu. Jako jo, co můžu po lidech kolem chtít? Jsem přece divná, nechodím pařit, nechodím chlastat, nemám kluka, nelíčím se, nemám doma televizi (jaká hrůza). A mám spoustu divných zálib - sleduju anime, kreslím si kostýmy a jiné divné obrázky, cvičím tchaj-ti a dokonce mám tu drzost, že neposlouchám ani hip-hop ani pop, ale rock, punk a metal. A občas jdu do lesa a dýchám vůni mechu.

Měli jste vidět obličeje těch normálních lidí kolem, když jsem jednou říkala své "spolušílené" kamarádce, že bych chtěla funkční teleportér z Red Dwarf. Totéž platí o energetickém štítu nebo třeba o Zangetsu.

Když se spolužačky baví o tom, jak "super pařba to byla v sobotu a všichni byli na káry," mlčím. Nevím, co to znamená. Napadá mne několik možných významů, a jeden z nich asi bude správný. Ale ptát se jich? To ne.
Také jsem doposud nepochopila, jestli je přemíra vulgarismů ve větách způsobena něčí nedostatečnou slovní zásobou, nebo jestli má nějaký hlubší význam. Nerozumím větám, jako je "Kurva vole, děláš si prdel? Piču mě kurva baví vole dělení mnohočlenu mnohočlenem. Jebat, nebudu to psát, vole."
Pardon? Zaspala jsem něco a teď se mluví nějakým jiným jazykem? A to, pěkně prosím, chodím na gymnázium.

Mám důvodné podezření, že mi tohle Pendolino ujelo. V zásadě mi to nevadí. Jedou v něm samí cizinci, se kterými bych se nedorozuměla.
Co mi vadí víc, je fakt, že já a má kamarádka jsme asi poslední na stanici.

Kam dál